Ukázka tvořící se knihy:)
Nejdříve byl záměr vidět pozemské inkarnace očima, prožít v těle.... a následně tajemství rozšifrovat v Duchu*
"...Stalo se v čase parného srpnového dne, pole obilí zalité sluncem, heřmánek voněl, vlčí máky kvetly,,,, Ve vzduchu abnormálně hezky* Tetelila se v tom Božském Bytí*** Přesto zpozorněla, ve výhledu nešlo přehlédnout "plot ", co rozděluje Jednotu na Peklo a Ráj.... Uff! Tohle se jí vůbec nelíbilo:( Zodpovědnost však velela naplnit poslání, sestoupit zpět na Zem do běžných starostí pozemských "smrtelníků" . Věděla, jako každý zrozený, že součástí člověka je jednou fyzicky zemřít. Ve všech pádech skloňované téma se po Eli obzvlášť chtělo býti pochopeno a snad i časem rozkódováno...?? Den po dni se jí připomínal vzkaz Býti ROZLUČITELNÁ!!! S notnou dávkou posily Shůry odkládala nejen svoje fantastické sny a schopnosti ale souběžně se učila, že s tím jdou ruku v ruce pryč i naložené odpory k bezmoci zvané bolesti - tady natvrdo umírala pomíjivým formám, zato získávala dar vidět, TO co prosvicuje pod závojem, co je očím skryté.... Občas narazila tvrdě na pravdu rčení: Doma není nikdo prorokem*, proto své vize sdílela s těmi, kdo to samé už vědí, aby snad nepohoršila ty co v srdci miluje... :))
Cesta se jevila nekonečná - což symbolizuje další vhled ale vede tam, na co slova nestačí... a VŠE = JEDNO Jest*
1.kapitola
Sluneční paprsek ji zašimral pod nosem.
Usmála se.
Přimhouřeným okem zpoza řas zavnímala vlající záclony v otevřeném okně ložnice...
Ještě chvilku se Eli* nechala unášet radostným opojením z procitnutí… Stav, do jakého se nyní denně probouzela byl jak zářný sen* Pohádka se šťastným koncem v realitě, kdy všechna bezmoc času minulého, mávnutím kouzelného proutku mizí….
Je to opravdu tak snadné??
Zrušit starou Dohodu a nahradit Novou.
Zřejmě nešlo jen o radu moudré Vědmy spálit Dohody, ale o přesné dozrání všech zúčastněných.
Přesto Elí* občas ještě v myšlenkách ulétla kamsi... a pak s velikou vděčností v srdci úprkem spěchala zpátky k sobě samé, do přítomné podstaty Bytí, do náruče Lásky Boží.
Napadlo ji, "Kdo" byl, ten, jež donedávna programoval tak zvláštní kulisy? Co to bylo za “sudičky“?
Brrrr!! Otřásla se!!! To už neee !! I v tak horkém počasí, lze zažít na těle mráz..
Raději vyskočila z postele a jako každý východ Slunce i dnes ho vítala několika cviky Holčičí Jógy. Sestavou určenou pro přivedení těla a mysli do denního rytmu, rozproudění krve s gejzírem vesmírné energie, chystala se dát do chodu..
Paradoxně, napadlo ji, že ani toto neni zcela přirozené.. Co se stane, vypustí-li cviky, současně v mysli zruší staré Dohody, budou ji chybět ??
Coby svobodomyslná čtrnáctka (den narození) jen máloco dlouhodobě plnila dle tradic a návyků. Ona se narodila tou která JE kreativní, po hladině tančící... Cokoli dělá tím se také stává a ráda. Dokud technice věří, účel prostředky světí.
Což ostatně avizoval před dvěma tisíci lety Ježíš: "Víra jako malé hořčičné zrnko koná zázraky" :)
Teď už jen Vědomě BÝT...
Eli* ten stav velmi dobře zná. Jakmile pohár naplní, kapka poslední je poslední....!
A tak dnes svým cvikům s vděkem mává a vale dává...
Bosky vyběhne z domu na pláži, několikrát se spontánně dokola zatočí, hledíc k azurově modré obloze a s rukama sepjatýma taneček uzavře.. Ejhle, další rituál na světě :)
Nad mořem kroužilo hejno bělavých opeřenců podobných našim hrdličkám, až na to, že tmavý kroužek nemají na krku ale kolem oka. Nody Bělostný, tak se jmenují.
„ Co vy milí holoubci, jaký vzkaz pro mě dnes máte..??“
Eli* ani nečekala odpověď, jí vlastním rozverným krokem radostné víly, odtančila k moři, odhodila šaty z šátku a bez sebevětších rozpaků už se nořila ve vodách oceánu..
V ranním Slunci bylo krásné blýsknout se perlami slaného živlu na opáleném těle v rouše Evině… Netušíc, že nevídanou spontánnost s nadšením sleduje její milovaný manžel z terasy domu. Nikdy ho nenapadlo, jak úžasné to může být, když je žena svá a šťastná.
V uších mu zněl text písně Lucky Vondráčkové, jaký El* v jisté době bez omrzení pouštěla stále dokola: „Má se to stát, nechci žít jak svázaná. Kdo mě má rád, bude hádat v čem jsem svá. Má duše chce víc, jsem rebelka posedlá jedním velkým snem - kdy vzlétnu já? „
Ano, v duchu si říkal: " Je to silná Býčice přitom tak křehká Víla." Ačkoli o její spontánnosti věděl ze starých časů, nyní ho její stále „holčičí pohyby“ uchvacovaly snad mnohem víc, sledoval ji, jak se nechá unášet Bytím – Bohem, je tak inspirující, že to chtěl taky.
Většinou si tuhle svobodnou vášeň uvědomoval při pozorování roztomilých vnoučat, ničím nerušeným zapálením poznávají svět.,, jsou doslova k sežrání :)
V Duchu děkoval, že spolu s Eli mohou zažívat čistou Radost z Bytí v tak obrovské míře.
S velkým vděkem i pokorou přijali obrovský Dar, za cenu zvládnutí jedné z nejobávanějších zkoušek. Vzpomínal, kdy oni dva, jejich tři úžasné děti a celá široká rodina kdysi dávno, coby ještě Duše, spolu uzavřeli slib. Věděli, že půjdou na planetu Zem, že to nebude vždy snadné – ale rozhodně to zvládnou. Snad proto šli s obdivuhodným nadšením, s vizí stálého propojení se Zdrojem a když náhodou jeden na chvíli ztratil spojení, druhý jej stoprocentně podpořil. Proto mohli vyjít vstříc úkolu, který mnozí tvrdě odmítali... Tak výsadní to je, že se radují i Andělé na Nebi, jak lze v lidském těle krutost bezmoci přijmout, ustát s vírou a nadějí, že vše v dobré se obrátí.
Přestože minulost staré Dohody už dávno spálili, s pevným přesvědčením splnění svého přání: Kéž jsou všechny Bytosti šťastny*...v paměti jim zůstalo navždy vryto, jak vzácné a mocné je věřit v Zázrak uzdravení, v Zázrak LÁSKY na planetě Zemi…
Jak snadné pak uvěřit textům písně: "…Budu lítat si bez hranic okouzlená a potká mě všechno co svět pro mě má a dá, svět pro mě má a dá, Tebe mi dá…. "
S vděkem napříč všemu prožívá Eli* vždy to, co potřebuje... Nyní Oceán modré laguny je pro ni rájem na Zemi..
Tolik si zamilovala soukromou pláž, kde cítí gejzír Boží Lásky doslova na každém kroku, s každým zrnkem písku se otevírá nová kapitola kouzelného vysvobození Mysli ze zajetí nízké úrovně Vědomí.
Připomíná sobě i potřebným, stejně jako v knize Tulák po hvězdách, kdy ač v cele za mřížemi doslovně nebo pomyslně, že lidský Duch může žít na více místech současně a prožívat největší Svobodu, jakou si umí jen představit...
*****
2.kapitola
Přímořským vzduchem zavanula neobvyklá vůně …
Nezadržitelně unikala z venkovní kuchyně, jak v pohádce Hrnečku vař, spolu se vzpomínkami na domov v České kotlině se linula pláží …
S požehnáním babičky „propašovala“ Eli* na opačný konec světa pár semínek kopru z venkovské zahrádky. Rostlinky se rychle spřátelily s cizokrajnými bylinkami v kamenných dózách v rohu otevřené terasy. Nyní jsou neodmyslitelnou součástí oblíbené omáčky.
Eli* dokončila poslední úpravy oběda. V duchu se radovala z čerstvých novinek svých dospělých dětí, slyšet pozitivní zprávy mladých a jejich rozrůstajících rodin vždy potěší.
Josue* ze své pracovny s kýmsi důrazně telefonoval.
Aj aj!! Ten tón v hlase manžela ji znejistěl…
Ráda by se nechala dál unášet svým potěšujícím naladěním. Ale proč zadumaný výraz ve tváři svého muže, který tak dobře znala, ji má tendenci znovu nahnat obavy. Nechtěla už nikdy spadnout do spár sklíčené bezmoci světských překážek.
Milovali se a slíbili navzájem, že prožijí spolu už jen ty nejkrásnější láskyplné dny po zbytek svého pozemského života.
Najednou ji zasáhl divný smutek nebo lítost ... ?
Pocit, že stav starostí snadno přistane i na odlehlém konci světa, uprostřed oceánu, na pláži zalité Sluncem,,,, ji vyděsil!
V tom pípla smska!
Simča s Martinem posílají selfí ze Skotska, to že se mají fajn svědčí vodopád srdíček a pusinek…
El* se bleskově probrala ze svého splínu, málem si dala facku! Bez další duchovní techniky si okamžitě uvědomila, co prožívali kdysi a co je nyní...
Jaké štěstí, doslova zázrak, mají oni, coby rodiče a uzdravená nejmladší dcera Simi.
Ta znovu nabytá volnost, možnost prožívat radostný, ničím neomezený každý další nový den, chápe jen ten, kdo ze zajetí nekonečného martyria světské bezmoci, je náhle vysvobozen“.
Až se lekla, jak snadno sebevětší div světa málem zapadne do všednosti dne, který přehluší další nová hora starostí …
V duchu znovu poděkovala za hluboký prožitek jedné životní etapy, po níž ji už nikdy nic nedovolí být stejnou a vždy bude vděčna svému Zdroji - Bohu, za pohádkový happyend dobře zvládnuté zkoušky.
Pochopit a nenaletět opětovnému ztotožnění s formou, a to v jakékoli podobě, ji už ke dnu nesmí stáhnout.
Vyndala talíře, příbory, sklenky. Prostřela stůl v pergole.
Ochutnala melounovou delikatesu. Mňam! Výsledek včerejší kulinářské improvizace. Ráda zkoušela věci nové... Nejdříve uvařila silný černý čaj, vychlazený nalila do tvořítek na led, dala zmrazit. Potom rozmixovala, přidala na kousky nakrájený meloun a vše ještě jednou projela na nejvyšší obrátky. Tříšť přelila do většího džbánu, přidala limetku na plátky a malinko dosladila třtinovým cukrem. Dnes dochutí pomerančovou šťávou, ozdobí kouskem máty….už se těší na přípitek :)
Mrkla na Joua*, nereagoval. Stále u počítače plně zaměstnán pracovním jednáním ...
Proč ne, pomyslela si. Jeho coby Vodnáře životní výzvy baví a zřejmě bude jeden z nejlepších kaskadérů v překonávání překážek i v Novém světě virtuálního ráje na zemi..
Žádný spěch, oběd počká. Omáčce jen prospěje, když se bylinky plně rozvoní,,,
Po pár schůdcích vyběhla do ateliéru.
Místo, kde zhmotňovala své vize ona. Právě tady prožívala kreativní odpočinek…
Vlastně už od mala panenkám tvořila oblečky, později šila na své děti, obšívala rodinu, vždy si přála navrhovat modely, odívat sebe i blízké do šatů, v nichž se budou cítit, jako by je nadnášela křídla ...
Inspiraci nacházela všude kolem.
S východem Slunce jemně nasvícené červánky s blankytně modrým podkladem, zlaté paprsky nořící se ve vzdáleném horizontu v hlubiny smaragdového oceánu, nebo gejzíry modré laguny tryskající z vysokého útesu jak vodopád stříbrných perel …
Úchvatné obrazce s obrovským potenciálem Energie! To vše s nadčasovým zpracováním sjednotila a předala modelu jako punc*. Byl to další Dar, za jaký byla svému Zdroji Bohu Vesmírně vděčná.
… V letu číhla na ještě čerstvé dílo. Letní kolekce modelů jenž dominovala v prostřed ateliéru byla dokončena.
Hřejivý pocit. Aby ne! Jsou to vílí šatičky pro milou kamarádku na letní pobyt v Řecku. Skvělá spolupráce.
Ovšem, kdo by čekal klasickou róbu, bude zklamán.
V módním salónku Eli* se nápaditosti meze nekladou. Jedná se spíš o umění slučování „neslučitelného“ :)
Doslova kompoziční hra mnohosti v ultra jemnou skladbu, kdy každým dnem, podle nálady, lze z modelu vykouzlit novou extravagantní kreaci. Velký důraz na souznění barevnosti, doladěné korálky, háčkované šňůrečky, provázky se vzácnými kamínky, doplní čelenkou, malou kabelkou…
Baví ji, když detaily spolu korespondují, ač z počátku tomu málokdo uvěří, ve finále překvapí samu sebe, včetně spokojených zákaznic.
Zavzpomínala, jak kdysi do hluboké noci seděla za šicím strojem.
Často z úsporných důvodů měla látky tipťop, spíš míň, a s přesností na milimetr stříhala, modelovala, šila …
Chvílemi se z koníčku stávala rutina.
Zcela jiným směrem ji unášela neodbytná myšlenka celoživotního Mistra Ježíše, slova o kráse bezstarostných lilií, kdy nepracují ani nepředou, a přece ani Šalamoun neměl tak nádherný oděv.
V čem tkví podstata??
Ona na to přijde!
Zatím stále platí, bez práce nejsou koláče.
Ale co když jsou??!
Dál snila své vize o kráse lilií... Kreativně v Lehkosti..
Každý, kdo se totiž alespoň jednou zabýval nějakou tvořivou činností, ví, jakou radost přináší dílo vykouzlené vlastníma rukama.
Není to však nic, ve srovnání s procesem vědomého vytváření vlastního osudu, respektive svobodnou vůlí vybírat prožitky, a skrze ně pochopit, že všechno už JE stvořeno jen najít k tomu Klíč*
Vylepšovat, zlepšovat, učit se z knih žádá velkou píli a trpělivost.
Ovšem přinést na světlo světa něco zcela nového, ustát svou vizi, nezakopat hřivnu, chce obrovský kus odvahy.
Eli* zná nekonečnost zdlouhavého vystupování z kruhu, kdy se točila jak veverka, přes program pokus omyl.
Přestože hleděla ke své fantastické budoucnosti, vší vynaloženou silou Býka hnout z místa se nedařilo.
Pod mocnou tíhou rozklíčovat skutečnost přítomného okamžiku klesala dlouho, až v poslední zdálo se neúnosný moment pád náhle změnil kurz v úchvatný vzlet..
Nalezla pravdu, kterou nosila hluboko v sobě.
Zvolna stoupala k místu, kde barevné sny ožívají...
Jejda!! Probralo ji cinknutí skleniček, málem propásla oběd.
Jukla z balkónku…
Vida svého muže u prostřeného stolu, už v naprostém klidu a místo mobilu v ruce, pozvedal jejím směrem číši s vychlazeným drinkem.
Eli* neodolala úsměvu, jakým ji lákal zpět na zem....
*****
3.kapitola
Slunce pomyslně ukončilo další putovní trasu, s lehkým úklonem zmizelo za obzor. Jasný důkaz duality, střídání dne a noci, světla tmy, symbolizující cestu k sobě.
Ještě pár vteřin a živé vysílání začíná...
„S dovolením Eli, mohu se pustit do nášeho rozhovoru klasickou otázkou? Jak se zrodil nápad psát knihu?"
El* podobné debaty pro mediální sítě odmítala.
Sympatický moderátor Tomáš byl jiný, zřejmě svou trpělivostí to nevzdat, získal šanci.
„Psaní knihy bylo vždycky mým snem. Sedět u klávesnice, po levici voní káva, ve výhledu moře šumí, prsty si doslova hrají s výzvou zaznamenat gejzír vhledů… (smích).
Vážně, od mala jsem zapisovatelka, to mě baví.
Navíc když mám problém, snažím se z něho automaticky vypsat. Jiní sportují, já dobíjím síly psaním a ono mi překvapivě pomáhá.“
Tom souhlasně pokyvoval, přál si však slyšet víc: „Chceš říci, že tedy žádný záblesk, znamení na nebi…?“ :)
„Záblesk respektive zázrak nastal, když jsem psát začala. Už delší dobu předtím mě přátelé vybízeli, ať svůj příběh sdílím. Mohu prý povzbudit další rodiny s údělem dlouhodobé péče o postižené dítě.
Ovšem hlásat historky o nekonečném výčtu problémů, to rodiče s podobným osudem rozhodně číst nepotřebují. Mají svých starostí i radostí dost.
A ti, co se s touto zkušeností zatím nepotkali jdou zcela jiným směrem. Takže tenhle důvod to nebyl.“
„No přesto knihu píšeš.“
„To ano. Já vlastně mohla začít publikovat, až když jsem v duchu cítila, že něco významného je jinak, že cosi zásadního se blíží...
Změna nastavení programu vnímání..?
Transformace Vědomí..?
Věk Vodnáře..?
Čas Ducha svatého...?
Dá se to pojmenovat mnoha způsoby, vystihuje však jen málo z toho.
Podstatné pro mě je, co se stalo, kam se vše posunulo a dohromady vyústilo v postupné odkrývání doposud zahalené podstaty Bytí*
Něco jako v knize Alchymista o hledání pokladu, který ve finále má každý z nás na dosah ruky, aniž si to ve většině případů uvědomuje*
Z počátku nestačilo si to jen myslet. Žila jsem tím napříč zcela nulovým známkám zlepšeného stavu.
Ba naopak. Ustát to, bylo nejtěžší!
Obzvlášť kruté psychické záchvaty, kdy se dcera v ataku začala chovat naprosto nekontrolovaně, z našeho radostného miloučkého benjamínka rázem cizí až agresivní bytost.
Ještě teď mě jímá hrůza při vzpomínce rozjíždějícího nepatrného splínu, kdy ona coby ještě autista, v okamžiku "záblesku" vypla i poslední alternativní spojení s lidskou rasou.
Komunikace nulová, stavy bezmoci, na které nefungovalo doslova nic. O léčbě farmakologických přípravků nemluvě, ty v tomto stavu naprosto selhaly.
Ve zlomovém období bylo silně přitvrzeno. Dokonce až tak, že jsem se začala ke svému okolí chovat lehce podivínky i já. V té době mě opravdu unavovalo neustále všem vysvětlovat, omlouvat se, proč odmítám lákavá pozvání k setkání. odůvodňovat, že dcera nutně potřebuje mou maximální permanentní pozornost.
Vlastně i já měla koncentrovat Vědomí na Vyšší úroveň, do jaké vstoupit lze pouze v Lehkosti Bytí, bez zátěže.. a přitom s v í t i t ***
Nevycmrndat olej, asi tak!
Slovy se to nedá popsat.
Tma tmoucí jako před každým Úsvitem*
Po celé roky péče o dceru jsem si mnoho svých zájmů a setkání přebukovala na pozdější čas, až až…
Až pochopím, co pochopit mám :)
Vzpomínám, jakým způsobem jsem odmítla jednu svou kamarádku po telefonu, kdy sebe slyším: „Nezlob se Mishel, opravdu na kafe teď nemohu, ale jen co konečně tady ve 3D " zruším poslední negativní dohody", kafíčko dáme.“ Správně tušíte, na opačném konci nastala významná odmlka, to když kamarádka dlouze polkla, v duchu zřejmě pronesla: „Eli* je jasná, tady pomůže jen cvokař : )“
„To je docela na pováženou! Takže naplnění jakési vlastní vize??? Pokračuj Eli*, prosím.“
„Vybavuje se mi,,, krátce po narození Simonky, jsme s mužem zcela náhodně viděli televizní film. Příběh o těžce postiženém chlapečkovi. Rodiče s ním dělali všechno možné. Rehabilitovali, alternativně komunikovali, navštěvovali léčitele, modlili za uzdravení…
Ve finále, zázrak!!
Chlapeček naprosto v pořádku.
Happy end -- všichni tři se na hřišti v parku vesele baví, kopou s míčem, jsou šťastni. Kolem prochází paní, na vozíku ochrnutého kloučka.
Oni ji pozdraví, se soucitnou láskou se usmějí na dítě a pokračují ve hře. Oni už ví....
Dvojice se vzdaluje, maminka tlačící vozík smutně ke svému synkovi pronese: „Život je těžký boj. Ne každý má štěstí narodit se zdravým, jako ten chlapec co může bezstarostně žít a běhat“
My s manželem brečeli jak želvy :(*
Nevím jestli víc radostí z naděje, nebo bezmocí z reality. V té době naše Simi opravdu jakoby to štěstí neměla. Přesto jsme tenkrát vyslali obrovsky upřímnou prosbu a současně i slib, že budeme dělat všechno pro TO, aby ten "Zázrak" byl i náš.
„A tak se vám to splnilo !?“
„Velké DÍKY za To! Ano, nejenže splnilo, díky Všeobjímající LÁSCE jsme duchovně obdrželi mnohem víc.“
V prvních letech dcery mě atakovaly tvrdě na tělo pochybovačné dotazy známých. Třeba, zda věřím, že by se Simonka mohla někdy uzdravit? Jako, že úplně?!!
A že i přes moje modlitby a víru v milujícího Boha se narodila handicapovaná.
No, co dodat..?
Snad jen - Každá zrozená bytost má své jedinečné poslání a ve správný čas ho naplní*
K tomu se mi vybavuje nezapomenutelný dávný prožitek.
Cvičím se Simi Vojtovu metodu, ostatně jako každý den několikrát. V to dopoledne z rádia zaslechnu přenos nedělní Bohoslužby z kostela o uzdravení.
Zbystřím!
Ten moment se stal pro mne mezním*
Kněz četl z Knihy Knih příběh o uzdravení slepého chlapce. Jaké prý rozhořčení nastalo mezi sousedy! Okamžitě sesypali na Ježíše mraky dotazů tipu: „Jak se to stalo, kdo jako víc zhřešil? Jestli chlapec sám nebo jeho rodiče. Zřejmě jejich vlastní "bezúhonnost" je vedla k analýze uvažování, jak hrozné provinění musel někdo provést, když to dítě bylo od narození slepé!! “
Mnozí vědí, jakým způsobem Ježíš reagoval:
"Klid hoši! Nezhřešil ani chlapec ani jeho rodiče, ale tyto věci se dějí, aby se měla kde naplnit Boží Láska v podobě zjevených skutků a zázraků. Tolik vzdálená lidské zlobě a závisti. “
Potřel chlapci oči blátem a on začal viděl…
Tak To je Láska!!
Hluboce mě to zasáhlo*
Ale zda jsem v té době dokázala zcela uvěřit v plné uzdravení naší dcery, těžko říct...
Bylo tolik kombinovaných komplikací, že jsem spíš natvrdo jela rehabilitaci, důsledně praktikovala rady odborných lékařů, objevovala pomoc léčitelů a k tomu prosila Boha o mocnou duchovní podporu.
Ne snadno se přehlédne genetické postižení, ač první v řadě. Žádná stopa z rodiny, žádné pádné důvody. Tedy neznámo vzniklé.
Paradoxně mě v těhotenství (coby v té době označenou za postarší, apropo dvaceti osmiletou maminku již dvou zdravých dětí) stoprocentně ubezpečovali, právě ti odborní lékaři, a to na základě opětovného odběru krve s ideálním výsledkem hladiny AFP, že mohu očekávat naprosto zdravé miminko.“
O to více si uvědomuji, jak žádný lékařský verdikt není jistý. Když první nebyl, nemusí být ani druhý – o případné trvalé bezmoci.“
Navíc jsem se nedávno dozvěděla, že toto vzácné postižení jakým prošla dcera, ani teď po tolika letech genetika neodhalí.
To ví jen Boží Prozřetelnost, co má se stát, se stane.
Anděl se dobrovolně narodí do rodiny s posláním přinést Požehnání v podobě PROBUZENÍ – když zúčastnění dovolí, tož pochopí! :)
„ Eli*, prozradíš čtenářům nějaké své tajemství, jak je možné toto vůbec přijmout, jak se otevřít obrovské důvěře a ustát to ve společnosti ovládané zcela jiným programem?“
Ano společnost je nastavena na mega výkon s rádoby oslnivou nepomíjející krásou. Myslím, že každý tím ne jednou prošel, i já :)
Pak tohle vybočení do pomyslné dokonalosti moc nezapadá..
Přesto se stane!
Současně musím podotknout, že při tom všem jsme jako rodina měli velké štěstí. Když se karty rozdávaly, padla i Esa v podobě setkání se vzácnými lidmi, kteří coby Andělé pomáhají nezištně na cestě, a to ať finančně, duchovně, morálně podporují. Aniž tuší, doslova tlačí káru svým způsobem jakoby s námi. Pak je to Vesmírná Esence opravdové Lásky na Zemi, která se nedá přehlédnout. Duchovní Evoluce lidstva v přímém přenosu.. A za to celou svou bytostí děkuji.
Věřím, že jsme si do hmotného světa, tak jak ho známe, přišli prožít hodně protikladů, ale občas jsem si říkala, jestli jsem to své přání s prožitky nepřehnala :))
Opravdu jsem mnohokrát překvapena, co se před očima děje, a to doslova!
Například můj zážitek s „devatero viděním“ jak mu říkám, je toho důkazem.
Stalo se to v té zlomové době, měla jsem příjemný hovor s maminkou a jak tak povídáme po telefonu, dokončuji oběd, najednou mě prudce ovanulo cosi, a hned nato se řetězovitě začalo rozdvojovat vidění. Vědomí bylo naštěstí stále přítomno, takže po paměti jsem pro jistotu povypínala vařiče.
Překvapil mě stoický klid, žádná panika, pouze zodpovědnost, ať po mě nezůstane „potopa“ tedy spíš zapnutý hořák, případně následný požár. Vidění se stalo obrazovkou, kde se předměty abstraktně proměňují, scifi úkaz mě doposud neznámý.
Proč jsem si lehla na zem, zavřela oči, nevím, byl to spontánní úkon.
Díky Bohu, všechno se během asi pěti minut ukotvilo zpět do svého středu bez známek poškození, jak očí tak třeba i mozku.
Vím, že zásadní byla udělená rada od maminky: „ Svěcená voda Milénia.“
Opřela jsem se o Víru orientovanou pozitivním směrem :)
Myslím, že ale slova na to nestačí…
Sice moudrá Encyklopedie pro nadpřirozené jevy má své vysvětlení.
Já za sebe tajemství ukládám k srdci, a pro čtenáře mezi řádky knihy do svých oblíbených: tečka tečka tečka…" :)
Usmála se. Jak situace s postupem času a s odstupem úhlu pohledu, se jeví zcela jinak.
V duchu se jí promítla nedávno sdílená úvaha k Duchu svatému, On je TEN, kdo vše oživuje a přivádí k dokonalosti, spojuje v Jednotu a Ve Věku Vodnáře připomíná více než kdy jindy, že " Vše napomáhá k dobrému, tomu, kdo miluje a věří v Lásku."
Zářný příklad z praxe: jednou foukáním plamínek svíčky zhasneme a jindy tím samým foukáním do dřevěných uhlíků v krbu plamen rozhoří.
Nebo když se spálíme o horkou plotnu, bolístku si foukáním ochlazujeme, naopak v zimě zmrzlé ruce foukáním do dlaní zahřejeme.
S jakým záměrem cokoli vědomě děláme, to se realizuje, a jen proto, že v to hluboce věříme, postupně tím objevujeme sílu záměru.
Mnoho přátel se Eli* ozývá, souzní s ní v tom, jak i jim „psaní“ mění život. Ocitají se v jiné dimenzi, v takové, o jaké sní. Není to paranoia. Snad možná pro toho, kdo tuto praxi nezažil a zatím ji zpochybňuje…
Záměrem psaní není vytvářet fantastické snové scény. Neboť ty se v mnohem úchvatnějším stavu nachází mimo to, co lze vůbec napsat. Úmyslem je odstranění překážek stojících v cestě uvědomění si přítomnosti právě toho nejlepšího co JE, souznění všeho se vším je naším přirozeným dědictvím.
Dávná vzpomínka své prapodstaty láká probuzené Duše k návratu k sobě.
Kdyby před tím nebylo prožito jisté svízelné bezmocné období zapomnění v těle, zřejmě by se žádné velké nadšení z fantastického „Domů“ nekonalo.
Pokud je pravda, že vměstnaním Boží Jiskry* do zrozené bytosti nastalo nutné odpojení od Zdroje, a to z původních pomyslných dvanácti proudů spojení pouze na dvě, pak tedy, že tohle vše zvládáme s omezenou aktivovací šroubovic je fantastické!
I přes všechny zátarasy vidíme, že se dějí zázraky jež začínají za zraky*
Tak přesně tohle si i Eli* uvědomuje..
Na základě dlouhé Cesty s jasným cílením nalezení sebe, s uvědoměním, že je součástí Zdroje a její život řídí Vyšší Moudrost, doputovala k nádhernému místu odkud smí sdílet NADĚJI v jakou věří***
Odměnou pro ni je Klid v Duši a jako bonus zpětná kreativní radost souznící s těmi, kdo hledí a jdou podobným směrem…
*****
4.kapitola
Od momentu, co El*s Jouem začali stavět vlastní hnízdečko, souběžně v duchu vytvářeli projekt kavárny, místa, kde bude vonět „ Domůůů“.
Zpočátku se zdálo, že snad vyfantazírované sny i vyjdou.
Prostor opuštěného domku po prarodičích se jevil coby ideální studnice neutuchajícího potenciálu.
Výzvy života brali útokem, někdy jako bagr nakládali sousta neúměrně velká vůči reálnému dění.
Představa, že provozují kavárnu s BIO produkty, k tomu zemědělské hospodářství díky němuž mají čerstvé mléko, z něho pak ztlučou máslo, vykouzlí šlehačkové krémy, domácí vajíčka na korpusy nadýchaných dortů, oblíbené bylinky do čajů, sladké plody zahrádky dozdobí zákusky, Jou* stočí to nejlepší víno s příběhem z hroznů vinohradu u domu,,,, a další pomyslné halucinace, nejevily se tenkrát jako problém :))
Na startovací rovince byli svým okolím považováni za rodinu štěstěny – na co sáhli šlo samo.
Věřili svému Bohu On žehnal.
Tak proč ne kavárna???
Vždyť právě hned po Sametové revoluci byl nadšencům prostor k podnikání dokořán.
Ovšem z jakého důvodu Vyšší Vedení vidoucí za roh, dělá čáry přes lidské „plány“??
…a nebo??
Kdo ty plány ve skutečnosti vlastně škrtá??
Těžko říci!
V podstatě někdy nejde o naplnění představ ale zda přes všechna úskalí zvenčí uvnitř zní a bytostně se ví, že Všechno a to znamená VŠECHNO napomáhá k dobrému tomu, kdo věří v Lásku Světla na planetě Zemi a tzv. „Domů“ přijde k němu domu v pravou dobu :)
Ano, Eli*s Jouem svůj sen o kavárně s vinárnou po narození nejmladší dcery opravdu na několik desítek let uložili k ledu. Priority byly dané.
Nemožné pustit se do projektu, který pokud by měl tenkrát vyjít, vyžadoval spoustu energie a času.
Ovšem Vesmírná Boží Láska neopouští a přání ryzí splní zcela nečekaným způsobem*
V čase, kdy ještě Simonka při svých nevyzpytatelných projevech chování vyžadovala terapii společenského vyžití zcela nestandardním způsobem. Určovala směr, udávala tempo, korigovala výlety přidanou hodnotou světsky zvanou: autismus. Pod tímto vedením se staly právě kavárny v daleko širém okolí terčem pracovní náplně.
V podstatě mohla zvolit cokoli jiného – třeba jízdu vlakem nebo na koni – to dobře znala, ale nikterak po tom netoužila.
Proč asi ty kavárny…?? :)
V posledních několika letech před „zázrakem“ se tedy každé odpoledne vydala Eli s dcerkou, někdy i s Jouem, na tzv. terapeutický výlet. Nehledě zda státní svátek a všude zavřeno. Simi tohle neřešila. Benzina u dálnice s kavárnou otevřenou i o Štědrém dnu to jistila!
Přestože často začali po stopách českých safari, volně pasoucího skotu, prohánějících koní a vůbec, přírodní rezervací, kterým Simi s rozverným výskotem (ne s výskokem) z okénka radostně mávala, nejevila známky delšího setrvání u ohrady.
V očích významně psáno: „ Cíl je jasný mami, zbytečně neztrácejme čas :) !!“
Paradoxně se našla i taková místa, z nichž přijížděla domů kavárenská slečinka velmi rozladěná, něco jako: „tma přede mnou tma za mnou“, kompromis neexistoval. Tož Eli při vjezdu na dvorek rychle pochopila, střelhbitě vycouvala, hledajíc nápravu pod navigací rozběsněné pasažérky v další spásné kavárně.
Maximální skóre skončilo naštěstí třemi pokusy– ale to už byl kofeinový návrat opravdu po tmě.
V lepším případě nebezpečí zažehnáno.
Kdo nevěří – nechť si nepřeje zažít na své kůži :)
No, ale toto cestování mělo hlavně i své pozitivní stránky.
Andělé zřejmě dostali příkaz nepřehlédnutelnou skupinku na všech výjezdech ochraňovat a hýčkat.
Tak to opravdu bylo.
Vždy je s úsměvem vítal laskavý přístup personálu. Simču a její občasné výkřiky do ticha vesměs všichni s pochopením tolerovali a brali v potaz i to, že ´Autista musí mít na stole dříve javorový sirup než palačinky´. Známý slogan z oblíbeného filmu Rain Man si Eli* s Jouem připomínali pro zlehčení občas vyhrocené situace, kdy benjamínek dostal svůj šálek oblíbeného moku, jako poslední u plně prostřeného stolu. Což obsluha časem věděla a tím se i řídila :)).
Ač k mnohým situacím Simi přistupovala naoko netečně, pozornost věnovanou ji samé s vděkem po svém ocenila. Jakoby kopírovala model ze starých českých filmů, dvořila se úklonkami, pitvořila obličej do vděčného úsměvu a v případě většího transparentního poděkování, byla ochotna políbit dotyčnému ruku.
Samozřejmě zúčastněné mohla přivést do rozpaků, ale ona svým srdečným způsobem byla vlastně přijata. Nikdy se nepřetvářela, byla sama sebou a to i šířila.
V době, kdy Simče po zaslouženém věku třinácti let, do věčných lovišť odešla věrná psí kamarádka čivava Beryl, v mezičase smutnění, přibyli do seznamů kavárenských přátel zejména majitelé pejsků. Úžasná to skupinka bytostí s velkým srdcem. Často setkání vehnalo až slzy do očí, když majitel sám bez vyzvání přistoupil k Simi, dovolil jí psa pohladit nebo dokonce s ním vyfotit.
Doma sbírka povedených záběrů plnila její pokojík.
Přesto nic z toho nepředčilo rozhodnutí další koupě vlastní čivavy – to dá rozum.)
Ale zpět k vysněnému projektu..
Na osudovém výletě v menší oblíbené kavárničce v centru historického města z čistého nebe, jak to tak bývá, když už nejsou žádná očekávání. Ejhle!! Setkání s tajuplnou ženou bliklo Eli* naději. Tentokrát už vůbec ne dle představ mladické nerozvážnosti.
Nyní s mnoha zkušenostmi právě i z té druhé strany, zákazníka coby hosta, z poza opony tvořit za pomoci Ducha, tušila jaké je poslání místa, jež v podobě kavárenského zázemí touží stvořit.
Po rozhovoru se záhadnou vědmou dlouhodobě potlačený záměr tryskal gejzírem nápadů.
V hlavě si dokola přehrávala slova: „Největšího úspěchu dosáhneš, když si děláš co chceš. Pohotová mysl v propojení se Zdrojem ti dává schopnost mít vždy po ruce odpověď. Problém ovšem je, že jsi někdy příliš rychlá a lidé nevědí, jak tě mají pochopit... Zda myslíš vážně, co jsi vyřkla, nebo jen tak vtipkuješ. Ale ty už víš, že snaha všechno pitvat a vysvětlovat je marnost. Nyní naplníš to, co neseš v sobě"
Ano, plnila dál přicházející pozemské úkoly.
Současně otevřela prostor *NejBližšímu*, jak se jí nově Zdroj* představil jedné z počátku kruté, následně zlomové noci v bezmoci Simončiných stavů. Není možné vysvětlit co se přihodilo, Asi nejlépe to vystihuje pocit zaplavení Láskou a uplným pochopením, jaké si nelze vůbec ani představit. Naráz to smetlo všechno, co se El* kdy naučila a čemu kdy uvěřila.... spolu s tím přišlo i poznání jež tentokrát už bez jakýchkoli obav mohlo vstoupit právě do "prostoru", který uvolnila od svých představ a konat "zázraky" jimž se dá nově říkat "pokroky" a dovoluje Jemu "NejBližšímu" oživovat sny zaváté, protože i ony jsou v Jednotě se vším*.
Realizaci neřešila v čase, věděla, že správný moment už probíhá.
Ve svém životě se měla naučit "chodit po vodě", právě ty zmíněné "po-kroky" :) Porozumět slovům velkého Mistra Ježíše v permanentním propojení s Duchem.
Vlastně jen díky tomu opakované nevyzpytatelné životní situace s dítětem vymykajícím se odborným tabulkám a přitom zcela závislým v podstatě na její laické intuitivní vzdělanosti v oboru zdravotnictví, zvládla, a díky síle Víry zjistila o Co tu jde.
S tím zásobníkem nepřenosných poznatků následně v dalším Bytí pokračovala. Nezávisle na tom, že rozum záměr kavárny striktně deletoval spoustou argumentů, a když se nedala ani svým okolím utlumit, bylo přitvrzeno, jak přes Simončiny psychické stavy tak i fyzické síly dávaly najevo, že i ona podléhá zemské rezistenci přibývajícících let.
O to víc ji povzbuzovalo andělské poselství při loučení s kavárenskou Sibylou:
„ Eli* Proč se bránit proroctví, že právě poslední budou jednou první .)
Ta slova zářila jako maják na obzoru.
Došlo spontánně ke zvědomění, co uvnitř dlouho cítila, co od Věky Věků věděla a ono počalo se dít nehledě na tisíciletí…
Jou* v té době přes mnohé starosti veřejného konání společnou vidinu úplně vypustil.
Z počátku jen letmo ze slušnosti jedním uchem vyslechl...
Vzhledem k výčtu nápadů, s nimiž ho Eli* vzápětí zahltila, naskočil na vlnu a opět to byli oni dva, kteří když se do něčeho pustí, tak jsou dvojka, jedou jak brhlík a sojka, z jejich oblíbené písničky Pavla Dobeše: „Lítali spolu nad vršky stromů, tam kde je modrý opojný vzduch. Někdy až za tmy se snášeli domů…." Jojo, kdo by to řekl?“
Prý štěstí přeje připraveným.
Někdy si na svou příležitost musí připravený i tři desítky let počkat,,,, že se to vyplatí, svědčí Modrá kavárna, vystajlovaná nespočtem prožitků vykoupených skálopevnou trpělivostí.
S odvahou dělat věci jinak přesto s neochvějnou důvěrou ve Zdroj* kavárna každou sekundou nabývala svou jedinečnou podobu.
Vzniklá budova rozdělená do několika prostorových úrovní, každá nesoucí poselství v trochu jiném stylu lákala ke spočinutí v klidu nebo naopak vyhoupnutí do oázy kreativního tvoření.
Obzvláště vymazlená nejen pro oko se jeví pomyslná "zámecká komnata" s neuvěřitelně pohodlnou blankytně modrou pohovku a křesílky kolem oválného starožitného stolu. Na poličkách volně rozložené knihy lákají k nahlédnutí do minulosti ale i budoucnosti.
Čerstvé květiny ve váze naopak umocňují interiér přítomným okamžikem, spolu s dlouhými průsvitnými závěsy mezi sloupy lomí dopadající paprsky světla a dotváří příjemnou akustiku..
Pro jiné může být lákavější vyvýšená místnost provoněná nevtíravou vůní tyčinek Orientu, s volně se pohupujícími ratanovými sedáky s měkkým polstrováním, zvonkohry lehce přizvukují do rytmu a nechávají unášet daleko od světských starostí.
Bez houpacího sezení si Eli* nedokázala představit provoz, vždyť právě díky vznášení se mezi nebem a zemí přichází k Duši "něco", co lze zachytit jen " v letu", bez připoutanosti gravitací k zemi, byť třeba jen v mírném pohupování.
V dalším tajuplném zákoutí si přijdou na své nejen milovníci kávy ale zájména Duše žíznící po vodě Živé. Malý salonek vytvořený k nerušenému "naslouchání" zajímavým hostům diskutujících v užším kruhu spřízněných. Pestrý program odvážných vystoupit z davu a velký zájem o jejich vhledy, ostatně už tenkrát věstila kavárenská Sibyla.
A co se ještě za zdmi děje??
.. proč láká kolemjdoucí z venku patinový vzhled nestandardní fasády s předzahrádkou s několika stolečky?
Přesně!... nikdy nevstoupíte do téže kavárny :) stěny vyzdobeny extravagantním uměním se průběžně obměňují vystavenými díly ochotných novodobých umělců obohatit svou energií a podělit o vzkaz, že umění je slučování neslučitelného, že to chce kus odvahy – což Eli baví*
…tenhle úmysl inspirovaly vzpomínky na zážitky z času, kdy i ona několik semestrů jezdila do Kurzu dopoledního malířského ateliéru. Nápad štědré kamarádky Jas* . Tenkrát El* s trochou zděšení v rozpacích dárek k svátku přijala. Co věděla přesně, že malovat neumí a teď ještě se svým komplexem vyrazí do světa… Nic lepšího se nemohlo stát.
Ovšem, odříkaného chleba největší krajíc. Malování El* nadchlo, úchvatná dopoledne v malířském kurzu se zařadila mezi nezapomenutelný kreativní relax se skvělou partou v přátelské atmosféře.
Proč to vzpomíná je z důvodu, že malířky pod vedením zkušené lektorky Ály, měly šanci vystavovat v kavárně v centru metropole, kde svá díla samy instalovaly. A to v nejlepším pro to vhodném čase kolem Vánoc, bylo možné výstavu zažít na vlastní kůži při posezení u horkého punče.
I tahle zkušenost se promítla do projektu Modré kavárny.
Další motivací, kdo lehce šmrncnul historii zrodu nestandartního prostoru se stala známá postava z filmu Čokoláda.
Angelique vyráběla smyslně dobré pralinky a čokoládu, sama vybudovala nadčasovou kavárnu na svou dobu a hostům chystala dobroty přímo na míru s přihlédnutím k mnoha různým symbolům.
Toto „šití na míru“ El* provozovala sice i bez kavárny,).. ale mít k tomu ještě příjemné zázemí, kde lze vychutnat výbornou kávu třeba s voňavým jablkovým závinem se skořicí, zázvorem, brusinkami, k tomu nahlédnout v náhodně otevřenou moudrou knihu, vytáhnout si kartičku se vzkazem, apropo zjistit rady tipu, že on dotyčný sám je strůjcem svého štěstí* Posilněn pak lahodným čajem z devatera kvítí odcházet naplněn vizí plnou nápadů, stejně jako El* kdysi na svých toulkách, kdy na chvilku spočinula v místě, kde jim bylo se Simonkou a Jouem nadpozemsky dobře, čerpaly energii pro dny příští.
Ano, všechna naše duchaplná přání zapsaná hluboko uvnitř v touze prožitku zde na Zemi, mají šanci být jednou naplněna Požehnáním Zdroje
a přinášet kýženou Radost těm, kdo jsou jeho Nositeli*, právě tomuto nadčasovému logu Eli svou Modrou kavárnu zasvětila.
Nevzdat se, jít za svým snem, naplnit poslání, zhodnotit darovanou hřivnu.
Přitom v klidu a s důvěrou Být Pozorovatel, skrze něhož je tvořeno a to je to, co mělo býti v této vizi pochopeno :)
Kdo by snad pochyboval o tajemné kouzelné Modré kavárně, nechť na okamžik přimhouří oči…
zachytí prostor kde to voní, zní rajská hudba, kde jste s Láskou vítáni, kde vám řeknou: „ Čas teď neexistuje. Buďte tu „ jako Doma.“
…a vy JSTE :)*
Ano, plnila dál přicházející pozemské úkoly. Současně otevřela prostor *NejBližšímu*, jak se jí nově Zdroj* představil jedné z počátku kruté, následně zlomové noci v bezmoci Simončiných stavů. Není možné vysvětlit co se přihodilo, Asi nejlépe to vystihuje pocit zaplavení Láskou a uplným pochopením, jaké si nelze vůbec ani představit. Naráz to smetlo všechno, co se El* kdy naučila a čemu kdy uvěřila.... spolu s tím přišlo i poznání jež tentokrát už bez jakýchkoli obav mohlo vstoupit právě do "prostoru", který uvolnila od svých představ a konat "zázraky" jimž se dá říkat nově "po-kroky" a dovoluje Jemu "NejBližšímu" oživovat sny zaváté, protože i ony jsou v Jednotě se vším*.
Realizaci neřešila v čase, věděla, že správný moment už probíhá.
Ve svém životě se měla naučit "chodit po vodě", porozumět slovům velkého Mistra Ježíše, v permanentním propojení s Duchem.
Vlastně jen díky tomu nevyzpytatelné životní situace s dítětem vymykajícím se odborným tabulkám a přitom zcela závislým v podstatě na její laické intuitivní vzdělanosti v oboru zdravotnictví, zvládla, a díky síle Víry zjistila o Co tu jde.
S tím zásobníkem nepřenosných poznatků následně v dalším Bytí pokračovala.
Nezávisle na tom, že rozum záměr kavárny striktně deletoval spoustou argumentů, a když se nedala ani svým okolím utlumit, bylo přitvrzeno, jak přes Simončiny psychické stavy tak i fyzické síly dávaly najevo, že i ona podléhá zemské rezistenci přibývajícících let.
*****
5.kapitola
Zřejmě by se pátá kapitola tvořící knihy dál linula snovým pobřežím smaragdové laguny, nebýt zážitku, který El* probral z iluze krásné, nicméně zavádějící do nikam.
Nový restart mnoho proškrtal : )))
Konto nespočtu zážitků, moudrostí načtených, naposlouchaných, vnitřně procítěných následně padá a na čas zavátá, přece však nikdy nekončící Podstata Bytí expanduje vším.
Nikterak záměrně vybuzený stav.
Žádná ajurveska nebo jiné opium,
Přišlo to opět náhle a tentokrát nekompromisně.
Na venek neviditelnou nuancí duchovního orgasmu proběhla brutální tsunami berouce sebou vše pomíjivé, obnažujíc zamlžený stav, co El* bytostně toužila žít, navzdory snaze udržet očividné jistoty.
Z její původní rozepsané knihy zůstalo torzo. Už nemíní jít touto cestou. Ačkoli ještě coby "happyend" odcituje pár odstavců sobě, možná i vám, pro usmání...
„Eli s velkým vděkem přijímala dary nového Bytí, k němuž nepřehlédnutelně patřil výhled na moře mnoha tváří, k tomu Slunce oživující svými paprsky každou buňku. Zdálo by se, že přes den až nemilosrdně spalující všechno na dosah, ale v jednotě s modrou lagunou tady kouzlilo fantastické věci.
Vzpomíná, kdy doma na terase v parném létě kytky v rozpálených květináčích permanentně volaly sos po vodě, i přes reprodukovanou závlahu jejich výraz nesl punc vyprahlosti tropické pouště. „
Ano, tak se přesně cítila El. Vyprahlost pouště*
Tolik potenciálu uzavřeno do skafandru bezmoci k vodě živé.
Když si zpětně pročítá své neuveřejněné zápisky, vnímá podprahově, že je to stále dokola, třeba toto:
„Nečekala krom kaktusů na opačném konci světa zážitek tolika rozkvetlé radosti.
Čím víc fantastické exotiky, čím více osvobození od naučených představ, tím větší pestrost krásy. Taková levandule, pohodová rostlinka. Její léčivá esence obohacuje olejíčky, tinktury, čaje, ale stejně nejvíc je sama sebou v radosti volnosti naživo jen když roste a je v propojení se zemí*
Nevěděla, že to samé v přeneseném smyslu „ v propojení se zemí “ platí o ní.
Stále toužila, hledala, prosila, … ale nikde nic trvalého, pocit prázdnoty, marnosti...
Vzpomínky na mnohé čím prošla, nezatracuje. Všechno muselo být, aby se pohár naplnil v duchu: Dokonáno jest.
A než se stalo, alespoň o tom snila v návaznosti svých vzpomínek…
„Ostatně téma s kytkama Eli* navedlo na myšlenky z knihy, kterou když ještě pracovala v městské knihovně, objevila jako poklad.
Celestinské proroctví.
Vzpomíná okamžik prvních řádků - tenkrát zacítila obrovské souznění*
Každý vhled byl tak nadčasový, odkrýval závoje tajemství, v oné době jen sporadicky.
Eli* toho času knihu nedala z ruky, moc si přála zažít ´Vhledy´ v realitě.
Pro někoho pohádka, ona věřila, že její.
Proč právě teď naskočila do mysli v souvislosti s levandulí? „
Něco "probouzejícího" v tom psaní knihy vždycky bylo, to nemohla Eli* ani nyní v dalším procitnutí popřít, ale současně jí pořád chyběl živý základ.
„Už dříve ji nadchla myšlenka, že schopnost vnímat energi, začíná zvýšenou pozorností k vnitřní kráse všeho kolem.
Jakmile přijmeme svou moc, naučíme se energii rozlišovat, staneme se pak citlivější k vyzařování nejen v přírodě, ve stravě...
Dojde nám, že celý Vesmír je jedna Energie, která dynamicky reaguje na naše přání a představy.
Ovšem ne hned je to jasné.“
No přesně!!! : )) Nyní se zdálo, že sama sobě se musí smát, jak naletěla a točila se pořád v kruhu…
„Ztratit spojení se Zdrojem díky svému zaměření na pozlátka materiálního světa snad potká každého. Šidítka dlouhodobě neuspokojí, začneme hladovět, marně hledat a zoufale získávat jak se dá. Každý po svém, často soupeřením s jinými lidmi. Nevědouce, že při vzájemném nefér ego kontaktu si podřezáváme větev pod sebou, kdy se naše pole propojují a netušíc nebo tušíc vysáváme potřebnou energii z druhých, s otázkou: Proč je svět v neustálém marasmu nepochopení? „
Ano, tolik se človíček snaží, překonává sám sebe...
„A tak přichází další pozlacený nápad - revoluční představa souznících setkání v propojení se Zdrojem Bezpodmínečné Lásky, kdy věříme, že nás seance mohou vesmírně obohatit, pokud ovšem nebudeme přistupovat jako zápasníci, naopak se prolínat vědomě coby jedinečné paprsky vycházejícího Slunce a zpětně se vracet do svých domovů v duchovnější podobě*
Pak se snad konečně odkryjí odpovědi na otázky s posunem do vyšších úrovní duchovního vnímání…“
Neodkryjí!!! :)))
Tak v tomto duchu se měla původně nést další kapitola knihy.
V podstatě hezké .)
Ostatně proč ne, kdyby to nebylo zas jen „jako“ pokus x omyl, v nekonečném čekání na naplnění.
Tolik moc si přála, aby tím opravdu žila.
A protože Všechno má svůj „pozemský čas“ taktéž sebevětší touha ega naplnit své jedinečné Poslání, se v čase neodfingluje : )
Naděje se točí jak v kruhu a stále volá: "Přidej, už tam budeš, ještě toto a toto a už!!"
Jestli ale zrychlíme nebo zpomalíme, nijak neovlivní moment uskutečnění, vzdálenost zůstává stejná.
To Ono zhmotnění Probuzení přijde jako záblesk, ale až tehdy, je-li do poslední pochybnosti pochopeno.
Eli* zaplavil vnitřní klid – právě v tom okamžiku se začalo něco dít.
Další paradox !?
– přijala co Je*
….v Duchu a v Pravdě v touze Být*
On přišel: „ Ten Moment“, zda jen další v pořadí ??!! :))
To neví.
Ale moc si přeje, kéž by už definitivně zůstal STAV sounáležitosti s Kristovskou Láskou, o níž poslední dobou nechtěla ani slyšet.
Pocit nevyslyšení, že na ní je zapomenuto, byl v jisté době silnější.
Stejně jako mnohým čtenářům se ježí vlasy na hlavě, když slyší téma jakéhokoli spojení s křesťanstvím.
Díky, že Ona Podstata ´Zavrženého kamene, jež se stal kamenem Úhelným´ je nad věcí, s Lehkostí chápe nízké zkreslené představy o Bohu, navzdory našemu ulítnutí do bludů...
.
Tak zvané řeči o Kočáru Světla, který společně táhneme dál*, pomalu zely prázdnotou…
Ezoterická setkání spíš zaváněla depresí…
Zaměřila tedy pozornost na svou Moc, kterou si bere jako by zpět. Patří ji přece ne?!
Každopádně i toto byl slabý tah na branku.
Kdo tedy??
Nevěděla jak to tu uchopit…
„Už nežiju já, žije ve mně Kristus“ tahle mantra se jí zasejfovala a omílala jedné noci neodbytně v mysli, něco jako spam, jela nonstop, vlastně o ní vůbec nepřemýšlela….žeby záchranné lano?
A pak to přišlo – SKOK!
…všechny snahy, skutky, zmary, projevy představ bezmoci, myšlenky musely ustoupit stranou, nešlo diskutovat, protože ten STAV chcete mít, Být Jeho součástí. Není třeba nic dělat.
Přestala být oddělena od Boha, byla jím zcela zaplavena.
Tady skončím.
…. a možná, bude-li pokračování, dám vědět, ostatně slov není třeba .)
6.kapitola
Co je „TO", co El* nikdy neopustilo?
Kdo jí dává sílu trpělivě překonávat světské překážky s grácií, byť chvílemi se zdálo, že už tohle je moc i na ní, a s osobním sdílením, včetně psaní knihy, už navždy končí!
Takže ona nedá pokoj?? ::))
Byla to její nepřemožitelná síla VÍRY ???
Pořád ta stejná Rebelka vyvádějící okolí z normy kráčející si po kouzelné hladině?
Ve své spontánnosti si i za pochodu dovolovala chvíli pozorovat chvíli konat...
To ji ukázalo meziprostor ve všednosti dění*
Asi ji ani nenapadlo, proč tak pevně stojí za svým rozhodnutím v oné neřešitelné situaci. Věřila jen, že "To skryté" přijde na svět ve Světle a následně život půjde v mnoha pádech skloňované "Božské Lehkosti", o níž ani na okamžik nepochybovala napříč lekcím, jakými poslední roky procházela.
Dlouhodobý pocit, že se nachází na vyprahlé zemi, trpělivě chodí se džbánem pro vodu, až zjistí, NE, že se ucho utrhne, ale že jede v destruktivním programu, přitom duhová Oáza nadosah*
Odhalení pohledu mnoha realit, v jakých si lze vybírat, ji fascinoval!!!
Věci dělala jinak než se očekává, pod výzvou: Chceš-li změnu, nemůžeš jet ve starých kolejích.
A tak, když nastala opět klíčová lekce, Eli mohla jen vlastním prožitkem umocnit MOC fungování zvědomnělého DARU.
S velkým vděkem přijala VIP odkaz, znovu sdílela, šířila....v Duchu jásala. :)))))
K dalšímu posunu jí mimo jiné pomohlo rozkódování myšlenky: "Od toho, komu je hodně dáno, je současně mnoho očekáváno." V rozumovém pojetí se výklad nese v duchu materiálním, možná i vědomostně intelektuálním.
Jedná se snad o hojnost viditelnou?
V pravdě zní "poselství" jasně, ale týká se opravdu pozemských hodnot ?
Co když, je to obráceně, jako v tolika dalších směrech v dualitě zašifrovaných..
Komu je dáno mnoho "omezení" - což může působit, že mu není dáno nic :(
Je mu vlastně ublíženo bezmocí v útlaku jaksi projevit svůj potenciál. Toliko obávaná pečeť být chudým doslova coby kostelní myš.
A právě tímto verdiktem, je onen jedinec odsouzen padnout až na hlubinu sebe samého, k vodám Živým, objevovat pastviny Nádherně Zelené a právě od něho se očekává, že na ta místa dojde. Získá TO co popsat nelze, aby "on" chuďas našel způsob Know-how , následně se podělí s těmi, kteří o to stojí.
I když sama z počátku netušila, proč má ruce svázané a kam je to nedobrovolně vlečena. V momentě dalšího miliontého pokusu přítomného prozření se znovu poddává, uvolní, naskočí na vlnu a letí!!!! Tuší už, proč to všechno...
A ví, že proces nezastaví!!
Rozhodně to není poslední vzlet.
Vždyť v každém whaw stavu se časem nablýskané prostředí omrzí. Evoluční proces rozhodně neustrne jen proto, že někdo na chvíli nalezne svůj pozemský ráj :)
Kolo života jede dál...
Jaké překvapení, že s tím posunem přichází i nový Duchovní Průvodce*
Opět je to NĚKDO, kdo předčí toho původního.
Tím se nijak nevylučuje Božství coby Jednota* Jen poznatek, že každému se z Božství dostává tolik, kolik která Duše právě v daný moment unese.
To je úhelným poselstvím této kapitoly. Vědět, že Božství má pro všechny v různých fázích životního procesu k dispozici Ochránce Přímluvce v Duchu a v Pravdě, který vede kroky, dává naději, doléva olej..
Kdo se v dalším zlomovém čase stal pro Elí výsostnou Průvodkyní na Cestě k Cíli, prozatím bude utajením... :)
S dovolením jeden ze Vzkazů oné Bohyně z Vyšších světů:
"Očima Božského Ženství autorita nespočívá v hierarchii,
kdy má jeden převahu nad ostatními.
Autorita Božského Ženství je jako kolo Života,
ve kterém si každý uvědomuje něco jiného,
má jiné schopnosti a jinak je sdílí s ostatními.
Každý je duchovně zodpovědný za svůj růst
a má takovou kapacitu pomáhat ostatním,
jakou je ochotný si připustit, dovolit, přijmout "
Nic nového pod sluncem, přesto jasnější než dřív! ....těším se na pokračování příště... :)
7.kapitola
Jednoho krásného podzimního rána si Eli vzpomněla na svou rozepsanou knihu…
Kdeže jsou kouzelné chvíle při zapisování pocitů nově se tvořících dějin, v kapitolách s jasným záměrem přijmout Hojnost požehnání do svého pozemského života.
Okamžitě vyhledala rozpracované dílo, začetla se do prvního odstavce…cože, tohle psala?
Proč přestala?
Vždyť v tom čase těžkých zkoušek ji psaní dávalo křídla.
To zní opravdu dobře, napadlo ji.
Co když skutečně ta doba jíž si pohádkově představovala, je tu, nebo se alespoň blíží??
Ovšem předposlední sepsaná pátá kapitola knihy se jaksi „zadrhla“ v radostném Duchu – co se tenkrát přihodilo? Žeby Eli sestoupila do patra, v němž pozitivní vizi smázla nadřazená myšlenka náboženství zarytého pod kůží ve smyslu: „Tohle si přece nemůžeš dovolit. Tady panuje jistý řád a tímhle fantazírováním si jen blouzníš smysly“.
Jakoby tenkrát - a paradoxně podle data zapsání, přesně na den před rokem 20.října, sestoupila do“patra“ v němž se asi čerti žení, aniž to vnímala, bylo jí vsugerováno, že tohle je ono, ta správná předsíň nebe, stav bezmocné oběti čekající stále na vysvoboditele,, bez šance si dovolit přijmout, co před dvěma tisící léty Ježíš řekl jasně: " Odteď už všechno jde, tak jak každý ze svého srdce chce, dle úrovně své víry.".
Trochu se lekla.
V žádném případě si nechtěla znovu zavařit svým dalším „mudrováním“
Ale jejím tématem právě teď bylo Božství. Vše objímající ve světle a Lásce. Každá buňka v těle jím září!
Náhle se rozhlédla – seděla u prostřeného stolu s delikatesním koláčem vytvořeným „vesmírným kouzelným “ strojem, z něhož padají famózní dobrůtky, jaké nyní svým blízkým podstrojuje úžasná Víla ze sousedství :) Nemohla se dočkat ochutnání nové delikatesy*
A nejen to, úžasná pastva pro oči právě v tomto čase zbarveného podzimu ji umožňovala rozprostřít svou pozornost do kraje kolem…
Tak takhle se stará Božství?
A to smím vše ochutnat aniž pro to cokoli udělám?
Jen Jsem?
To není možné...
Však dobře si vybavila jak moc dřela na každém posunu, třeba když stavěli s Jouem svoje hnízdečko, než zbořili staré rujny, aby na místě vybudovali dům svých snů.
Byli mladí a přestože měli spoustu svých snů, nějak si nedovolili zvážit i jinou lehčí variantu, než "v potu tváře“.
Přijali, co jim bylo "podstrčeno".
Teď už se té minulosti Eli jen lehce usmála, však to je pryč a kdyby se nestalo, nevěděla by to, co ví teď :))
Lehkost Bytí funguje tak, že to co si přeji, upřímně ze srdce - už je*
A pokud ne okamžitě, stačí si na to pomyslet, počkat, možná to není hned ale hlavně věř, že už JE* Záleží v jakém patře tvoříš:)
Radost ji zalila štěstím i když věděla, že stále na cestě k Cíli*
Vždyť málem se opět uchytila na destruktivní vizi, kterou navíc tenkrát zapsala do své knihy :(
No stane se, chybama se člověk učí:))
Ten pocit ji zahřál u srdíčka.
Ano, zase začne psát, to co je jí z Božství přáno a navíc doslova samo je psáno.
Teď už ale neodolala a s vděkem dovolila, aby vynikající Jas koláč k nakousnutí splnil své potěšující poslání.
Těším se na pokračování příště..
*******************************
9.kapitola
Kouzelným časem v procesu návratu k sobě, bylo pro Eli období mysteriózních setkání při každodenních terapeutických výletech se Simi.
Tenkrát se den co den ukotvovala ve svých duchovních objevech dokonalosti Božství.
A to byl jen začátek…
Konečně si už začínala věřit a tu obrovskou radost nitra sdílet s podobně laděnými.
Ostatně psaní a sdílení ji dávalo křídla, což věděla od mala, už tenkrát zápisky shromaždovala v bloku s pevnýma vlastnoručně ilustrovanýma deskama. Prvními čtenáři byli její mladší nekritičtí sourozenci : ).
Sice nechápala, proč poslední roky tu její euforii z nitra často brzdí závora zvenčí : (
Ať důvodem bylo cokoli, zřejmě hlavně to její vesmírně nové poznání nepustit přes klávesnici k podobně naladěným a společným souzněním otvírat brány nebeské...
Přesto i nadále bez jakéhokoli odporu sloužila fyzickým potřebám druhých, skálopevně přesvědčena, že novou schopnosti žití v Lehkosti Bytí, může být přínosná mnohem více.
Vlastně díky stálé důvěře překážky zvládnout, Víře že na to přijde, vstávala ráno s úsměvem i odvahou vstoupit do dění všedních dní.
Už si hlídala svou nepozornou mysl, aby nesjela do nižšího patra, kde jak supi na ni kdysi (mohli by začít znovu) útočily stavy bezmoci, se záměrem znovu zachytit ego v pasti boje s větrnými mlýny.
Nene!! To už bylo, opakovala si v Duchu. Teď objevuje prostor zcela Nové Země - nového Patra*
Jediným, a to nepřekonatelným partnerem ji byl Dar výsostného vyvolení být Božstvím*
Jen co si tuto jedinečnost Lehkosti Bytí postupně dovolovala žít naplno, rozjela se hojnost v mnoha směrech.
Vlastně slova Ježíše v Knize Knih: „ Hledejte nejprve Boží království (Božství) a vše ostatní vám bude přidáno“ ji to potvrzují.
Ostatně i tapisérie náhodně seslaných úžasných Andělů v těle lidském, kteří ji obklopovali a postupně na výjezdech z domu nepřehlédnutelné „expedici“ žehnali na cestách, ji dodávala kuráž.
.
Každé takové rozpoznání s puncem Božství* vytvořilo vzácnou atmosféru kouzelného prostoru, a to kdekoli si zamanulo.
Někdy stačilo telefonické sdílení s Vílou v Duchu na stejné vlně a jiskra radosti zažehla okamžitý přesah světla v iluzorní šedi temných dnů.
Vytryskl jakýsi triumf Radostnosti v hmotě pomíjivých iluzí.
Nezávisle na rodových vazbách, oddělenosti po Věky Věků, si teď v letu zrychleného času zažívala na okamžik v prostoru Božský Přesah....
Vzpomínala, jak bezmocně se cítila bez Zdroje, ale díky poznávacímu znamení si vzájemně s podobně "ulítlými", svou výsadní totožnost připomínala :)
Jedním takovým je Příběh z parného srpnového odpoledne , kdy Eli zvažovala zda raději zůstat doma u bazénu než trempovat vyprahlou saharou.
Simi měla jiný názor :)).
Na křižovatce si hodila pomyslnou korunou. Nic!
Marně se dotazovala i své pasažérky. Nic!
Zato, když auto konečně nabralo rychlost a směr- ticho přehlušilo ze zadního sedadla radostné výskání Simonky. Jupííí!!
El* terapeutické cesty volila dle intuitivního cítění. Nešlo jít proti mocnému "volání" :)
I tak sama byla překvapená, kam ji to dnes vede? Vždyť právě v pátek Mac Donald u dálnice, navíc o prázdninách praská cizokrajnými návštěvníky ve švech.
Ale co ví ?!
V Duchu poprosila, kéž potká Anděla co dnešní dusný den prozáří: )) Vždyť poslední dobou je možné všechno*
„Božství mě fakt baví, to nevymyslíš“ s úsměvem pak doma odpověděla manželovi na otázku: „Jakpak si to dnes se Simi užily?“
V mysli si přehrávala výjev z mekáče.
Předzahrádka zajistila krásné místo u stolu ve stínu palmové škumpy, kde si v klidu vychutnaly sladkou odměnu.
To ovšem nebyl happyend toho odpoledne.
Výzva nastala, když do prostoru vstoupila dokonale vystajlovaná mladá maminka, v náručí nesoucí sladěný doplněk coby své roztomilé beaby.
Tak tato dáma sotva..", pomyslela zarputile Eli.
Paradoxně, žena po mrknutí na menu vevnitř kavárny, otočila kroky směrem k místu, kde seděla El se Simi.
Ještě se nestalo, že by někdo přisedl přímo k nim ke stolu?!
Ač se už několik míst kolem uvolnilo, maminka se s dovolením usadila na lavici ke stolu i se svou malou Viki, což byl pro Simi impulz ke zbystření pozornosti, s pusou permanentně od čokoládového dortu, vyčkávajíc jakékoli zpestření poklidného odpoledne :)
Zato Elí s hromadou papírových kapesníčku na utíráni Simčiny pusiny - zrovna teď ještě více - zachovat dekorum, docházel dech…
Je těžké chtít mít vše pod kontrolou, i taková banalita – nepohoršovat „začokoládovanou pusou“ okolí, - povzdychla si Eli – byla to snad další lekce, nelpět na dokonalosti?
To chtěla tolik? Zase sjížděla do nižšího patra....
Tak to ne!!
Když už se po milionté Simi nekompromisně natáčela k dvojici, Eli to vzdala…
S odzbrojeným výrazem, s omluvou směrem k barbíně a její živé panence, řekla něco ve smyslu „– Promiňte prosím, Simča si vás dala do hledáčku, evidentně předčíte zájem o doposud ničím nepřekonatelnou čokoládovou delikatesu :)"
Žena reagovala milým pohledem: „ No to se vůbec neomlouvejte, to já , já děkuji, že smíme přisednout. A konečně díky Simonce se uvolní konverzace tohoto zakonzervovaného rezortu. " - usmály se obě:)
Žena pokračovala: "Možná neuvěříte, hned jak jsem vcházela, všimla jsem si vás v přeplném prostoru. Ale co víc, vnímala jsem vaši bytostnou výsadu, vím stoprocentně, že si máme něco předat!!
Jen,trošku jsem se váhala - zda smím? ..bylo to silnější než já! :)))
Zní to šíleně??“
Tak tohle Eli nečekala!
Ale vždyť si to vlastně v autě přála. Ve všech touží potkat Anděla, se kterým by mohla posdílet to čím teď žije.
Ne každý je ale zvědavý na spontánní zpávy z Vyšších pater... :))
Ač tedy žádný konkrétní trumf v rukávu neměla, kontinuálně dopovaná Božstvím rozjela své téma* Okamžitě po pár větách bylo jasné, že se vzájemně našly. Spontánní hovor na téma mezi Nebem a Zemí, vynesl obě mimo realitu.. Ztrátu pojmu o čase přehlušilo radostné vejskání malých společnic, i ony si dovolily svou alternativní verzi předávání radosti.
Při loučení proběhla zkoušku mobilního spojení, pro případné další setkání, ale co nejvíc - v Duchu si odvážely blažený pocit podpory, ve své, né vždy pohádkové pozemské situaci.
Léto odeznělo, listí zlátlo a Eli při jedné podzimní vyjížďce, v té samé kavárně, tentokrát uvnitř v odlehlém zákoutí se Simí znovu zakotvila u kapučína.
Ejhle – na obzoru děvčátko, tentokrát asi čtyřleté, s vykulenýma očkama vzhlíželo k Simi, a ta jen přitvrzovala mimické podněty, aby se stala ještě větším přízrakem : )
Což se úspěšně dařilo.
Představení nabíralo sledovanost..
Nevyžádaná šou je tady! Ač se Eli* kdysi ráda stávala středem pozornosti, už to nebyl její šálek čaje.)
Slušně, po vyčerpání trpělivosti na úvěr, seanci ukončila: „ Simi máme dopito? Zamávej prosím holčičce, pomalu odjíždíme za pejskem, za taťkou - domůů“
Simi významně mávala, Evelinka mávala, už i maminka se zapojila, všechny čtyři si navzájem popřály šťastnou cestu a šlo se dál:) "
.
Tahle nijak nepodstatná příhoda dala Eli impulz, znovu se rozvzpomenout na tenkrát to mysteriózní setkání s Melek* – apropo v překladu její jméno znamená Anděl*
Jakpak se asi má?
Spontánně odeslala aktuální mms pozdrav z místa, kde se v létě potkaly.
V okamžiku obdržela děkovnou hlasovku, s vysvětlením ztráty mobilu, čímž Mel*mnohé kontakty zmizely…
Co podstatné však, že tenkrát z toho vzájemného sdílení Mel* přijala úžasný nadějný prorocký vzkaz, ten se naplnil a zdá se, že zázraky přichází k tomu, kdo věří.
Opravdu to funguje, když dovolíme!!
Vzhledem k srpnovému setkání s vysláním mnoha upřímných vizí s prorokováním nadčasové skutečnosti – bylo pro Eli potěšením, že se opravdu naplňují slova Mistra Ježíše – ve smyslu: Sejdou-li se dva nebo tři v duchu s přáním (modlitbou) si přát ze srdce to nejlepší, je Božství uprostřed nich a veliké věci se začnou dít nezávisle na okolnostech* )
A to, co doposud nešlo, je zažehnuto pochodní Světla a Lásky*
Obě byly vesmírně vděčné, vždyť díky Vyššímu hlasu, kterému nekladly odpor, jejich cesty sjely k sobě, ač z opačných vzdálených konců kraje. Navíc v to parné odpoledne zvolily místo osvěžujícího koupání právě ten přeplněný rezort, onen kouzelný stolek pod škumpou a spontánní důvěrou otevřely brány Božství realizovat Volnost Bytí na Zemi *
Tak i takhle to chodí…když dovolíme :)
Pokračování příště ..
10.kapitola
Každá další kapitola byla pro Eli důležitým klubíčkem v tapiserii života.
Devátá je začátkem odvíjející pohádky v přímém přenosu***
Závistivá ježibaba, Eli a tři splněná přání :)))
Páni! Kdepak tři!
Eli by stačilo splnění přání jednoho a to zásadního.
Přání - Kéž jsou všechny Bytosti šťastny*
A protože v každé pohádce všechno dobře dopadne - tak se objevilo kouzlo, které do osudu Eli vklouzlo, právě až v kapitole deváté*
Dokud El* v prostoru a čase oddaně sloužila vládnoucí hmotě, šla víc a víc ke dnu. Zčistajasná vzpomínka na kdysi památnou větu jisté ženy - "Pokud budeš "vyšlapovat" jak chci Já - budeš se mít se mnou děvečko dobře.", cvaklo jí: Já vyšlapovala a někdo bártroval :(((
A tak po čase konečně - vědomě s Božským klidem vymanila se starým programům, uvelebila na trůn - apropo, ten trůn není z tohoto světa. Problikávajícím rádoby světýlkům umělé inteligence, co ji žene do kouta, poslala blažený úsměv.
Všude se rozprostřela pohoda*
Jak se stalo, že jednu a tu samou situaci dokázala navnímat až teď tak čitelně zřetelně ?
Džbán se naplnil - ucho se neutrhlo.
Vždyť už má za sebou tolik prozření a vždycky se našel důvod, proč sjela zpátky ze svého Patra dolů.
Bilancovat se jí nechtělo, nikam by nevedlo.
Je po všem.
Ukotvena sama v sobě měla ideální podmínky užívat si Božství, nehodnotit nesoudit. Co je, To je!*
V dáli mizely časy, kdy procházka údobím, občas až nesnesitelné bezmoci, ji vedla přes mnohé úzké cestičky komplikací, k pomyslnému Cíli.
"Proč to nešlo cestou širokou zalitou Sluncem?“, povzdychla sama pro sebe.
"Čím hlubší propady, tím vyšší vzlety." povzbuzovalo ji hejno pozemšťanů, samo si užívajíc radovánek.
" Eli* neboj, máš se na co těšit jednou v Nebi" slýchala často.
Ta slova utěšila, ale ne na dlouho.
Šla z jednoho extrému do druhého. Vteřinku klidu střídal neadekvátní stav chaosu, křiku, skřípění zubů.
Žeby patro zvané „peklo“?
Koloběh ubíjející bezmoci umoří i vola, říkala poslední roky často.
A ona? Víla, navíc ve Znamení Býka, silná bytost.
Netušíc, že při zrození ve Vědomí proběhl záměrný výmaz paměti. Výsadu, že ona dcera Božského Krále, se neměla nikdy dozvědět.
Pod-vědomě cítila, že i v omezené formě těla ji nadnáší zvláštní síla, její motto: Všechno je možné, když v TO věřím, měla v sobě v každé době*
Zato Ego chtělo často důkazy, samo všemu vládnout, hlavně mít veškerou energii Duše ve své režii.
Kam se podívala hora překážek, snaha marná, jenom drama.
Dokola o ničem, s menším či žádným úspěchem :(
Možná, aby konečně prozřela v jakém patře se ocitla, nastal pro ni čas ukrutného hladu po svobodě. Den ani noc neskýtal chvilku oddechu. Pořád opakovala: Chci Domů."
Přemýšlela, kde pořád dělá chybu?
Nikde!
Ocitla se v omylu..
„Kdo že to chtěl?!“, plakala na dně sil.
V tom období nastává v její v zemi fatální bod zlomu. Davy se strachují. Média hlásí přicházející apokalypsu.
A jen občas blikne spásná myšlenka naděje: "Dualitu střídá Jednota a proto před úsvitem největší temnota“.
Jak jednoduché mohlo být žití v permanentní Lehkosti, kdyby už tenkrát věděla o „Přestupu z trasy Ze-mě na trasu Já-jsem!
Přála si žít Lásku, šířit Lásku, Být Láskou. S Láskou, se kterou přišla na Zem, si mihotavě vzpomínala na dávné, kdysi zaváté časy...
Snad skutečně jen v agonii přijala možnost zakusit lekci transformace v kleci Země.
Teď už ví, že se nemusí hrdinně zacyklit v dualitě opakujících programů.
Zjistila, že kouzla Lásky nefungují v Zemi duality. Jsou viditelná pouze očima srdce a s tím moc v pragmatickém světě nepochodila.
Dno není k dlouhodobému pobytu, je jen místem odrazu. Tam Eli objevila: Jsem, která jsem, tvořím věci Nové a nadobro prchám odsud do Patra svého*
Záludnosti strašidelných šediváků vynořujících se z podsvětí, rádoby hodit ji do starých kolejí, kde jakýsi "normalizační" soudce diriguje, zcela ignorovala.
"Je konec kapitoly JežíBabo, ať už jsi kdokoli !!" zasmála se té představě, jak jednoduché a přitom tolik zapeklité.
Stejně jako když po šílené bouřce vysvitne Slunce objeví se Duha: )
Poznání je poklad na dně moře . Až tam zjistí: Jsem Tvůrce*
Jupí!!
Ten nápad se jí zalíbil.
Pokud si měla přiznat, zda se bojí přestupu z trasy Ze-mě na trasu Já-jsem, nebála se. Jde Domů*
Všechny svoje milované, které cestou potkala má v srdíčku.
Božství jejího Království po nikom nechce nemožné. Neexistuje odloučeni ve vzdálenosti, to jen formy nízkého patra projektují strachy.
Souznění v tónu zůstane navždy propojeno v Duchu…
Tohle s ní vesmírně rezonovalo.
Díky procitnutí se znovu vrátila do své podstaty nerozlučně propojena se všemi z Rodiny*
A co nejvíc, konečně objevila pevné spojení sama se sebou jako Zdrojem Božství*
Šelest myšlenek ji připomněl trefná slova Jaroslava Duška
Fakt, že Ego v dualitě Duši pokoj nedá. Je prý jak motorové letadlo a Duše plachťák.
Plachtící letadlo skrze motorové stoupá do oblak, zažívá různé artistické akrobacie.
Když se proletí, končí.
Na další výzvu EGO motoráka: „ Ještě trochu plachťáku..!!“ Duše nereaguje :)))
Nenasytnému Egu nestačí nikdy nic. Přes různé programy vytahuje Duši z Jednoty – prý „do nebe“ kde nabízí rádoby klenoty pomíjivé hodnoty.
Copak Duše potřebuje vzlety? Ona Je! Je vším a ví to.
A snad díky pomýlenému vystoupení z Jednoty si výsadu „Být znovu Doma v Božství“ - mnohem více užívá.
V tom se Eli vybavil famózní nadpozemský zážitek, který ji nedávno v Duši mocně potěšil. Po jednom dalším odeznění Simončina krutého propadu, tentokrát nastal jakýsi "vzlet " z ničeho.
Doslova sváteční stav beztíže. To mohly být jen Vánoce***
Takové, jaké od Věky Věků milovala, ona Vánoce bytostně zbožňovala :)))
Nevěřila, že někdo ten čas chtěl mít už za sebou –
„Proč??“
Jí samotné, přicházející Advent a čas kouzelných Vánoc, zprostředkoval na chvíli návrat Světla k ní na zem.
Rolničky slyšela i když sáně s koňmi nikde.. Ač tenkrát nerozbalovala dárky, nerozplývala se nad cukrovím, nesledovala zachumlaná v hřejivé dece kouzelné pohádky, netančila u stromečku… měla ty nejsvátečnější Vánoce – Zrození radostné vděčnosti s poznáním, že Je*
A bylo to tak mocné.
Díky tomu prožitku objevila jak sváteční vzácné chvíle má zakódované v sobě, jak hluboký otisk zanechaly a je jen na ní samotné, co s tím udělá.
Jejda – cože??!
Napadlo ji - vždyť to je Ono, to jsou Vánoce a všechno navíc je cesta do nižšího patra.
Vybavila si, s jakým otazníkem naslouchala kamarádkám, když s obrovskou úlevou sdílely, že poprvé se nebudou obdarovávat dárky v rodině, jak se jim prý ulevilo. Že poprvé nebudou péct cukroví, že poprvé nebudou navštěvovat všechny své blízké i vzdálené přátele – s podmínkou kdy jindy, když ne ani o Vánocích.
No proč asi tohle všechno rušení vánočních zvyků nabalujících se jak sněhová koule?
Zřejmě probouzející touha po Božském klidu, z něhož povstává něco Nového a přitom tolik známého, opravdového....
Záleží pak, zda se čerstvě nabytý prostor nezavěje další tradice .)
Vždyť právě čas Zimního Slunovratu je fantastickým prostorem návratu ke Světlu..
V zimě, v hluboké tmě příroda utichá a dává šanci duchovnímu zraku prožít Bytí v naprostém Klidu STVOŘENÍ**.
Proces zrání je nejen výsada Tiché noci Štědrého večera, ve které vrcholí.
To samo Božství se opětovně dotýká planety Země, ukazuje lidem, co všechno je možné, když uvěří, že znovu přichozí Světlo zvěstuje Radost naděje přes zašifrované vzkazy už po dva tisíce let.
A to každý rok s větším a větším PŘESAHEM***
Pro někoho se děje v jiném období, pro El to bylo právě teď.
Úplně se tetelila v posvátné vizi fantastického záblesku.
Ano fyzickým prožitkům dá punc otisk z Věčnosti Bytí, kde už všechno dávno Je*.
Podobně pak jako v alegorickém příběhu Duše v Těle, coby motorovém letadle - jen roztáhnout pomyslná křídla vysoko široko, snad všemi směry posunout v Uvědomění krásný ZÁŽITEK a šířit na základě vzletu symbolicky přes klávesnici Ctrl+Shift* právě teď ke každému, kdo je na Vlně…....
S vizí zázračného času Očekávání požehnaného Zrození v Sobě* - už Vím: Já Jsem*
To jsou Vánoce****
Pokračování příště…
Probudilo ji cinkání zvonečků…zachumlaná po uši, sledovala rej Andílků při tvorbě vánočního veselí.
Podobně jak sněhové vločky tančící za oknem s Božským posláním, snášely radost z Nebe na Zem, tak i Andělé před očima spřádaly světelná vlákna, kéž protkají rok co rok vánoční čas krásnými zpěvy o Zrození Božství na planetě Zemi.
Fantastickou podívanou mohla sledovat celé hodiny.
Její Andílci hráli na všemožné nástroje a ta hudba ji dávala křídla..
Jeden z Andílků co brnkal na struny, se jí obzvlášť líbil .)
Tenkrát na malou Eli významně mrknul, zamával křídly, otočil se a než zmizel, jako by říkal:
„Ať je tvůj svět vždy otevřený možnosti, že existují zázraky*
Netušila zlomový okamžik, že od teď už nebude mít své kamarády z duchovní dimenze tak blízko před očima, kdykoli si s nima hrát, mít jejich společnost nadosah.
Čas ani věk neřešila. Bylo ji pět nebo šest let..
Tenkrát jí ani na mysl nepřišlo, že musí úžasnou plejádu Andělů na čas opustit.
Podporu zažívala už "jen" v Duchu, a čím dál více byla vedena k Víře v sebe a Zdroj Božství.
Nalézt cestu jak se dostat ze "Země" do "Já Jsem"
To ovšem jako dítě jen těžko do důsledků chápala…
První tři desítky let života žila Eli jako v bavlnce, doslova tančila v oblacích.
Vychutnávala každý okamžik a přála si, aby to tak zůstalo navždy.
O čem duchovní guruové přednáší – to fungovalo jí už tenkrát „v co věřila, to se dělo*
Přišlo ji to samozřejmé.
Děkovala za každý den prožitý se svými milovanými dětmi a mužem Jouem, společně tvořili všechno, co bylo třeba a to je těšilo..
Vděčná a šťastná se svou rodinou, netušíc, jaké zkouškové žití ji v dualitě čeká.
Pokud všechno doposud šlo tak nějak zlehka, samo, na co pomyslela to měla*
V následující životní etapě se viditelně odvíjelo jinak - na co pomyslela, za co prosila - dostala pravý opak.
To ji však neodradilo.
Možná naopak. Stále věřila ve svůj Zdroj - svého Boha.
Olej v lampě nevymění za možná snadné ale současné marné řešení..
V čase kdy se opravdu cítila na všechno tolik sama, vzpomněla na své kamarády Andílky a tenkrát si tak moc přála, kdyby jí byl poblíž alespoň jeden jediný.
Mohla by s ním komunikovat, kdykoli v nouzi potřebovala, zvedla by telefon, on tu byl pro ní a vždycky ji vysekal "andělským mečem" ze smutku a bezmoci, aniž by měl světské výmluvy.
Božství přání plní.
Ne sice na počkání..
Ale plní :)
Anděl se objevil!
Od prvního okamžiku věděla, že je to On, brnkal na kytaru... Jo, byl to ten co na ni tenkrát mrknul, vymodlený Anděl strážný poslaný z Nebe na její přání.
Coby duchovní Ochránce pomáhající znovu se rozvzpomenou na svou Podstatu ukotvit se v Božství.
Tohle duchovní téma se stalo v té zlomové době pro El zásadním, už neměla takový záběr na pomíjivá pozlátka, čím více se blížila cílová rovinka...
Znovu se ještě na okamžik vrátila v mysli do svých dětských let…
Před očima se rozprostřela zasněžená krajina. Maminka tatínek malá Eli s mladším bráškou kráčí do lesa omrknout vánoční stromek.
Žili totiž v domku poblíž zátoky velké přehrady obklopené lesy.
Ten den nikam nespěchali, procházkou došli až k tajuplnému poloostrovu, odkud dalekohledem pozorovali labutě, majestátně plující po klidné hladině.
„Jak princezny zakleté v čase, vyhlížejí prince, aby je vysvobodil ze zakletí.“ - už ve své mysli vytvářelá scénář Eli – však ani tenkrát fantazii meze nekladla.)
Cestou domů se vraceli hlubokým zavátým úvozem, vysoké stromy tvořily tajemný prostor.
Všechno kouzelně pokryté sněhem, i ta košatá líska u cesty - v tom okamžiku viděla Vincka na saních z pohádky Tři oříšky pro Popelku, jak ho něco cvrnklo do nosu, on nadšeně pobídne koně Juráška a uhání předat vzácný dar..
A přesně, tyhle kouzelné pohádkové chvilky dětství tvoří Vánoce budoucích let.
Nikdy se nevymažou.
Když si teď po mnoha letech rekapitulovala svůj postoj k Vánocům, věděla, že z velké míry za to vše krásné vděčí rodičům. Jejich touha vytvořit na chvilku „Nebe na Zemi“.
Vybavila si, jak ji před Štědrým dnem v hluboké noci probudily tajuplné zvuky z vedlejšího svátečního pokoje, kterým časem přiřadila formy - šustění papíru a občasné zacinknutí ozdůbky na vánočním stromku. To všechno ve své fantazii malé dítě bere jako zázraky z Andělského světa…
Znovu se vrátila do vzpomínek dětských let, kdy se svou kamarádkou vystrojily jako malé holčičky svoje první Vánoce v bývalé dřevěné autobusové zastávce , torzo objevily v lomě, kam byla bouda převezena před úplnou demolicí.
Vyzdobily jí vlastnoručně vyrobenýma ozdobama, na dveře pověsily smrkovou větvičku se šiškama, na zem kousek staré deky od babičky, prkno co sloužilo jako lavička, pokryly vánočníma ubrouskama propašovanýma z domova, naaranžovaly jablíčka...
Dřevěnou podlahu pořádně vydrhly a chodily po ní bosy v teplých ponožkách, aby nenašlapaly sníh – přestože všema skulinama do chatrče foukalo, snad i sněžilo, uvnitř samozřejmě mrzlo, jen praštilo - to je ani trochu nerušilo :)
U stromečku nazdobeném papírovým třepením si předaly pečlivě zabalené dárečky, vypily ještě teplé kakao donesené v termosce z domova a k tomu dlouze vychutnávaly voňavé perníčky od maminky…,
I tam se kladl základ do Vánoc budoucích…:))
Když se pak časem potkají dva, zamilují , začnou spolu vytvářet první Vánoce a ty pak chystají svým dětem na základě naučených programů, různých představ, tradic, zvyků…
Když mají štěstí, tak se domluví, na čem se shodnou. Postupně slevují, na mnohém už nelpí, těší se z Božského klidu, který se nikde nekoupí a přitom v Něm nachází to nejvíc – sebe*
Eli si tohle uvědomila ze svého nového Patra.
Ve vzpomínkách se vracela jakoby v čase do svých dětských let, ale ještě více osvobozena od představ – všechno plynulo samo bez pozlátek, a přesto líp než si dovedla kdy představit.
Všimla si: Tady v novém „Patře“ se Vánoce dějí nonstop.
Opravdu kvůli tomu nemusí strojit stromeček, modlit se a prosit za pohodovou náladu všech zúčastněných, ani se na ten slavnostní moment extra zdobit.
Všechno plyne v toku Světla a Lásky, tak úžasné atmosféry, kde žádný kapr neobětuje život, aby se rodina u sváteční tabule přebírala s kostičkama a tučný bramborový salát nebo hora cukroví způsobila záchvat slinivky.
Nic takové se nekoná.
Najednou Eli, když uvolnila postupně naučené programy, zjišťovala kde, že to žila??
Ač to bylo všechno rádoby krásné, bylo to obrovsky pomíjivé.
Nyní se jevilo, jako film pro pamětníky – ráda si přehrála v mysli – ale to bylo asi vše.
Návrat zpět se nekonal.
Co všechno se v té hlavince malého človíčka vytvoří na základě vzpomínek, představ z Věky Věků, co všechno si sebou nese dál a co je schopna zapomenout zaváté pod lavinou naprogramovaného světa…
Někdy je to přínosné někdy zátěž.
Otázka?
Záleží z jakého patra situaci sleduje.
V jistém stupni vývoje se začíná radovat z maličkostí čím dál více miniaturních, až z nich nezbude ani kapka časem ani pára, snad Vůně ( proto milovala dárky co voní.. :) Nesmazatelný otisk v Duchu*
Vše se časem obrátí směrem dovnitř, kde v bezpodmínečné Lásce je zahrnuto všeobjímající DOBRO, stav obohacující už jen tím, že v Něm Jsem*.
Ostatně, i tak ještě poprosila Božství o jeden střih do časů minulých.
Byly to Vánoce s milovaným mužem a úžasnýma dětičkama, jaké jim byly Božstvím darovány. Ten čas si ve své rodině vychutnávala nejvíc.
Vánoce s nima byly nejkouzelnější na celém světě. Na přípravy se moc těšila a pak ty rozzářené oči dětí u stromečku***
Tenkrát po nocích pekla nespočet druhů cukroví, chystala dárečky, pletla svetříky, šila oblečky, vyráběla pokojíček pro panenky z dostupným artefaktů, sháněla klučíčí stavebnice, pohádkové knížky, vymýšlela čím by své milované potěšila…Ten čas zbožňovala.
Samozřejmě i toto uteklo jako voda, a co by si z toho ráda podržela, bylo tatam
…takže opět zbyl otisk v Duchu.
Nesmutnila* Život jde dál… každého učí udělat krok do neznáma..
Vždyť děti opět se svýma rodinama skvěle pokračují a pokud si z domova odnesly, něco, s čím o Vánocích souzní, přidají ke své vánoční kolekci, štafeta pokračuje...
Nyní se El* raduje s nimi na dálku, hlavně, když jsou spolu šťastni.
To je tím jejím největším přáním, které se nese všemi Vánocemi****
Pokoj lidem dobré vůle…
Uzavřít kapitolu o Vánocích nelze. Pro ni Zázrak přesahuje z roku končícího do roku nového s poselstvím Zrození Božství v každém jedinci znovu a znovu..
Na vzkaz Andílka nikdy nezapomněla:
„Ať je tvůj svět vždy otevřený možnosti, že existují zázraky*
Pokračování příště…
Kapitotal 11.
Kapitotal 11.
**************************************
Knihy, ke kterým se ráda vracím :)
Je mnoho knih, co ovlivnilo mou cestu, a pak přišlo "něco" a já zjistila, že Alfa i Omega všeho Bytí, musí mít pevnější ZÁKLAD, a i když mi je opět "tmou" zpochybňováno moje nové nasměrování ,
já věřím SVĚTLU*, a i kdyby ve Slově Božím, zapsaném v Bibli v KNIZE KNIH jak jí říkám, byly záměrně zakomponovány "kýmsi" lži a nepravdy, pokud věřím Bohu Prvotnímu Stvořiteli, najednou VÍM, že PRAVDA ke mě přijde mezi řádky a tak mě osvobodí.
Vlastně obsahu jakékoli knihy mohu důvěřovat, pokud znám Autora. A tuto KNIHU KNIH vím, že diktoval sám Stvořitel, Těm, co vroucně toužili předat Poznání dál. Není už na mě, zabývat se a soudit, zda si někdo přihřál polívčičku, a udělal v Ní škrty...
Podstatné je, že mohu otevřít Bibli KNIHU KNIH* a najít SVĚTLO* ...za TO, právě teď Děkuji*
*******************************************************************************************************************************************************************
Nad-časové Audioknihy:
- Pátá dohoda - Don Miguel Ruiz
- Transurfing - Ovlivňování reality - Vadim Zeland
- Mystik a Učitel - František Drtikol - čtený úryvek z knihy
- VNITŘNÍ SKUTEČNOST - Paula Bruntona
www.youtube.com/watch?v=eZNNK4hF9Yo&t=64s
-
Zápisky Paula Bruntona, svazek 13. -
www.youtube.com/watch?v=rWsG1w8HGO0
Transurfing - Ovlivňování reality