Je to samota dnů, kdy si pomalu zrál.....

Žít v dualitě světa, sebou neodmyslitelně nese loučení.  Vždycky v životě na tohle obávané rozdvojení dojde.  Víme, že právě v dualitě existuje antonymum  -  slovo opačné ke všemu, tedy i k" loučení" nabízí se nám:  scházet se - potkávat se - nacházet se - vítat se....***   Jen těžko se hledá pozitivní důvod rozloučení, když se jedná o ty nejbližsí..  Znám pár lidí, co už zažili se svými nejmilejšími takové duchovní pouto, že i přes náhle nenávratné pozemské odloučení nalezli právě ten podstatný smysl ztišení v klidu, ve sjednocení "srdce v srdci".  Pochopili, že bylo nezbytným krokem  společné cesty ke Světlu ´ZROZENÍ ´ v úrovni Vyšší.  Pokud se nepodařilo stoupat souběžně, bok po boku, jeden prostě začít musel...  Vlastně je jakýmsi osvícením, jestliže o té výsadě vůbec víme, že nás přes vazbu srdce nemůže vůbec, ale vůbec nic rozdělit! Naopak!!  ještě více zcelí to, co již bylo Láskou zaseto, spojeno, a jen pozemské bariéry neprůchodných forem omezovaly přístup zpět do Boží Jednoty... www.youtube.com/watch?v=IQzvCh-l_NY