Dovolení.
30.04.2016 07:48
Dříve jsem usilovala,
domnívala jsem se, že musím něco dělat,
něco získat, něčeho dosáhnout.
Avšak samotný akt snažení se o něco, vychází ze strachu - bojíme se,
že nebudeme mít to, co opravdu chceme.
Udržuje nás to uvězněné v dualitě,
protože se soustřeďujeme na onu neodmyslitelnou oddělenost
mezi lovcem a kořistí.
Teď už se nehoním za ničím, jen dovoluji.
Když například cítím obrovskou touhu,
aby se můj život ubíral určitým směrem,
vím, že kdybych se o to usilovně snažila,
budu jen bojovat s vesmírnou energií.
Čím více energie musím vložit do toho, abych něco získala,
tím je mi jasnější, že dělám něco špatně.
Dovolení, na druhou stranu,
nevyžaduje vůbec žádnou snahu.
Je to spíš jako uvolnění,
protože to znamená uvědomit si,
že tvoří-li všechno jednotu,
pak to, co toužím získat, již mé je.
Čím více jsem připoutaná k určitému způsobu uvažování
a k určitým výsledkům,
tím více se bojím nových dobrodružství,
a tím pomalejší bude vývoj, protože nejsem procesu vývoje otevřená.
Neumožňuji vesmírné energii,
aby mnou volně proudila.
Proces dovolení probíhá tak,
že napřed důvěřuji a potom jsem opravdu tím, čím jsem.
Pak přitáhnu jen to, co je opravdu moje,
a přitáhnu to takovou rychlostí,
jaká je mi příjemná.
z knihy:
Musela jsem zemřít, Anita Moorjani