Jak běžet do kopce.

Ticho je jak mořská vlna, naše těla jsou z mořské pěny.

Rodí se a umírají, vznikají a zanikají.

Jen Bůh v nás je věčný.

Je mořem, v němž se mořská pěna rodí a v němž i zaniká.

V mém životě se všechno pomalu mění.

Když jsem v tichu, vnímám všechno jako divák v kině.

Všechno se děje, je to barevné, krásné i nebezpečné, 

cítím lásku i bolest s hrdiny filmu, jejich strach, rodím se i umírám.

Ale mne to nepoznamenává.

Všechny příběhy pak mizí, nemám hlad ani žízeň, necítím bolest ani strach.

Je jenom ticho, mír a klid.

Už nepotřebuji učitele, protože jsem jím jen já sama.

Svoje touhy pozoruji jako z letadla

a vidím, jak jedna plodí druhou a jak to nemá konce,

a tak se učím zbavovat jedné po druhé.

Není to lehké, protože mám v sobě spoustu zlozvyků a navyklých postupů myšlení,

ale pokaždé, když se mi podaří je porazit tichem, rozhostí se radost.

A události se začnou samy skládat líp,

než bych to kdykoli dokázala já, i kdybych se o to sebevíc vůlí nebo rozumem snažila.

Jako zatím plachý práček na bidýlku se ve mně usadil mír a tichá radost

a já se jen snažím svými myšlenkami nevyplašit.

Tahle cesta bude dlouhá,

možná na ni ani jeden lidský život nevystačí,

ale celým svým srdcem vím,

že je ta jediná, z které nesmím uhnout a po které chci dojít až do konce.

*

Děkuji Janě Paulové, za laskavé vyprávění zážitků ze svých cest, sepsané v knize: Jak běžet do kopce,

je takovým pohlazením, a proto,

s dovolením sdílím s vámi *