Když dveře se zavírají, neboj okno je dokořán .)

Jsou činnosti, ve kterých jsme jedineční, jde nám to samo, jsme tím*

Přesto z nějakého důvodu se k nim nemůžeme během života stále dobrat.

Proč? 

No zřejmě je už asi chápeme, netřeba trénovat na cvičišti a ztrácet drahocený čas .)

Pak je předmět, jako ve škole, na který se nám vůbec nechce,

 pokračuje to i v životě, situace do nás tlačí,  my se v ´tom´ necítíme a trápíme dál.

Střídavě tomu dáváme smysl Vyšší, vysvětlujeme sami sobě, že vlastně takhle je to asi dobře .)

Když pocítíme okamžik,  že život se s námi přestává mazlit nadobro,

tyhle dveře vážně zavírá --

 a já to už v bezmoci přijímám*

Jejda!

 snad právě to je ten moment dalšího procitnutí, 

kdy doslova samo Nebe dává znamení, 

jásá...

vždyť  "okno je dokořán..."

Do dnešního rána, jsem si nevšimla, toho symbolického zrcadlení  v okně jídelny na východ,

v  jisté obdobě tak vypadá pokaždé, když se venku rozednívá, a já se probouzím...

Díky za nepřehlédnutelné maličkosti adventních dnů*

Advent = Příchod

Děkuji, že přichází...

a přináší požehnané vhledy nám všem*)