Mosty znám :)

"Já postavím si bezvadný most,
pevné pilíře a bude jich dost,
aby udržely aspoň tolik
co láska má váží."

***

Jedu přes most a důvěřuju stavitelům, že je bezpečný,

přestože mi v tu chvíli nikdo záruku stoprocentní nedá, stejně jedu.

A není to tak, že jednou s klidem a jindy na most nevstoupím, protože se bojím.

Automaticky věřím, ani nepřipouštím jinou možnost, že by most spadl,

snad, proto, že se už vidím, na opačném břehu, tam, kam má Cesta vede...

"Pak přejdu tam, kde mě nečekáš,
malý je most, ale rozhodně náš
a vyhrává ten, kdo se vzdálenost
překlenout snaží."

****

A tak mě napadá...co vlastně dává té mojí víře sílu?

Je to zkušenost, že jsem po mostě jela už tolikrát a vždycky v pořádku přejela?

"Mosty znám už dlouhý čas,
jsou dlouhé i krátké, i tenké jak vlas,
ale pomáhají, když jeden z nás
chvíli se vzdálí."

***

Následně si kladu otázku, 

co mi tedy naopak někdy brání, věřit v Lásku, být pozitvně naladěná, důvěřovat, 

je to zklamání?

"Jsem v rámci Tvých mostů
proti lásce imunní,
znám pár druhů deště
a neznám výsluní."

***

Je to snad proto, že mi  nejdříve dostačuje, to co mám v rukou?

jako, že jsem spokojena s tím, s čím disponuji?

"Já stavím mosty, v tom je ten vtip
a bezpochyby jsem na tom líp
než ten, kdo pár mostů v afektu
za sebou spálí."

***

Až tehdy, kdy přijde mega zkouška, a dostupné prostředky selhávají, 

tehdy se začnu rozhlížet po Vyšším Kalibru.

"Tak se ptám, když ty mosty znáš,
řekni, který je cizí a který je náš?
Přes ten možná bych šla
kdybys byl ztracený v dáli."

***

Hledám doslova Most k Vyšším Cílům.

A pak mi ani nevadí, že most vlastně nevidím

a s důvěrou vstupuji do prostoru,

protože vím, Komu věřím - svému Bohu*

***