Očekávání - Odpoutání - Oslava

Rozhovor holčičky a tatínka:

"Tatínku můj milovaný, co s tím vším, pro mě těžkým rozhodováním 

v nepřeberná očekávání, budu dělat???"

Tatínek s laskavým pohledem objímá holčičku:

"Neboj se, spolu to zvládneme" 

Holčička:

"Usměv :))"

třeba takhle...?

Očekávání je nejvýraznějsí rys lidstva  - je to sen, který slibuje, že v budoucnosti bude líp.

Propojuje naše touhy s naší myslí.

Touha sama o sobě, není náš nepřítel, 

pokud je čistá,může nás vynést do výšin.

Avšak, když se touha zaplete do projekcí mysli,

může vést jedině ke zklamání.

Naopak Dar Odpoutání vyžaduje velkou Lásku a Důvěru v Život.

Znamená přestat být obětí svých očekávání a vědomě s nimi pracovat.

Odpoutaná perspektiva nám umožňuje oprostit se velmi rychle od svých očekávání, 

protože si uvědomujeme, že život jde dál svou cestou, 

i navzdory nám samotným.

Znamená to také, že dokážeme jasně vidět místa ve svém příběhu,

nad kterými si ještě přejeme mít kontrolu.

( a že jich je ....:))

Zjistíme, že pokud se nedokážeme oprostit od svých očekávání rychle,

emocionální a mentální vody se nad námi uzavřou 

a stáhnou nás do víru naší vlastní sebelítosti, obav a výčitek.

Čím více přijímáme sebe, takové, jací jsme,

tím větší odpoutání získáváme a tím jednodušší se stává náš život.

Oslava je přímým projevem skutečného probuzení

a její kořeny vycházejí z vědomí absolutní bezmoci toho,

co znamená být naživu a umřít v  lidském těle.

******************

Ať se nám to líbí nebo ne, je pravda, že se nacházíme ve stavu neustálého umírání,

každá buňka v našem těle začíná odumírat už v okamžiku, kdy je stvořena.

Z tohoto pohledu vlastně nejsme vůbec naživu - jsme jednoduše jen průchodem,

ve kterém se hmota neustále proměňuje na energii.

Jakmile se naše vnitřní vědomí přestane ztotožňovat se vším tím pohybem 

a dospěje do klidu, pak zmizíme.

Je to jako bychom seděli u řeky...

sledovali vodní proudy a víry, jak se stále tvoří a opět znovu mizí.

Jakmile přestaneme sledovat řeku, jen tak zíráme periferním viděním,

často zažíváme zvláštní pocit bezčasovosti.

Řeka najednou nemá směr, jen k nám připlouvá a zase odplouvá z každé části našeho bytí.

Tento pohyb života, který vlastně ani není pohybem, je zvukem Oslavy.

Nevíme, zda se něco rodí, nebo umírá.

Je to zkrátka nekonečné pulsování - jak se řeka směje 

nad bezvýznamností toho všeho...

Ti, kteří jsou prostoupeni touto frekvencí, jsou plni smíchu

a jediné co si přejí, je sdílet tento smích s ostatními.

Je to nepřetržitá Oslava života a smrti..."

***

toto je mé dnešní nahlédnutí do Genových klíčů,

věřím, že i vy, holčičky, čtete mezi řádečky :)