Pokračování připravované knihy 7. kapitola :)

Jednoho krásného podzimního rána si Eli vzpomněla na svou rozepsanou knihu…

Kdeže jsou kouzelné chvíle při zapisování pocitů nově se tvořících dějin, v kapitolách s jasným záměrem přijmout Hojnost požehnání do svého pozemského života.

Okamžitě vyhledala rozpracované dílo, začetla se do prvního odstavce…cože, tohle psala? 

Proč přestala? 

Vždyť v tom čase těžkých zkoušek ji psaní dávalo křídla.

To zní opravdu dobře, napadlo ji. 

Co když skutečně ta doba jíž si pohádkově představovala, je tu, nebo se alespoň blíží??

 

Ovšem předposlední sepsaná pátá kapitola knihy se jaksi „zadrhla“ v radostném Duchu – co se tenkrát přihodilo? Žeby Eli sestoupila do patra, v němž  pozitivní vizi smázla nadřazená myšlenka náboženství zarytého pod kůží ve smyslu:  „Tohle si přece nemůžeš dovolit. Tady panuje jistý řád a tímhle fantazírováním si jen blouzníš smysly“.

Jakoby tenkrát - a paradoxně podle data zapsání, přesně na den před rokem 20.října, sestoupila do“patra“ v němž se asi čerti žení, aniž to vnímala, bylo jí vsugerováno, že tohle je ono, ta správná předsíň nebe, stav bezmocné oběti čekající stále na vysvoboditele, bez šance si dovolit přijmout, co před dvěma tisící léty Ježíš řekl jasně: " Odteď  už všechno jde, tak jak každý ze svého srdce chce, dle úrovně své víry.".

Trochu se lekla. 

V žádném případě si nechtěla znovu zavařit svým dalším „mudrováním“

 Ale jejím tématem právě teď bylo Božství. Vše objímající ve světle a Lásce. Každá buňka v těle jím září!

 

Náhle se rozhlédla – seděla u prostřeného stolu s delikatesním koláčem vytvořeným  „vesmírným kouzelným “ strojem, z něhož padají famózní dobrůtky, jaké nyní svým blízkým podstrojuje úžasná Víla ze sousedství :)  Nemohla se dočkat ochutnání nové delikatesy*

 

A nejen to, úžasná pastva pro oči právě v tomto čase zbarveného podzimu ji umožňovala rozprostřít svou pozornost do kraje kolem…

Tak takhle se stará Božství? 

A to smím vše ochutnat aniž pro to cokoli udělám? 

Jen Jsem? 

To není možné...

Však dobře si vybavila jak moc dřela na každém posunu, třeba když stavěli s Jouem svoje hnízdečko, než zbořili staré rujny, aby na místě vybudovali dům svých snů. 

Byli mladí a přestože měli spoustu svých snů, nějak si nedovolili zvážit i  jinou lehčí variantu,  než  "v potu tváře“.  

Přijali, co jim bylo "podstrčeno". 

Teď už se té minulosti Eli jen lehce usmála, však to je pryč a kdyby se nestalo, nevěděla by to, co ví teď :))

Lehkost Bytí funguje tak, že to co si přeji, upřímně ze srdce -  už je*  

A pokud ne okamžitě, stačí si na to pomyslet, počkat, možná to není hned ale hlavně věř, že už JE* Záleží  v jakém patře tvoříš:)

 

Radost ji zalila štěstím i když věděla, že stále na cestě k Cíli*

Vždyť málem se opět uchytila na destruktivní vizi, kterou navíc tenkrát zapsala do své knihy :(

No stane se, chybami se člověk učí:))

Ten pocit ji zahřál u srdíčka. 

Ano, zase začne psát, to co je jí z Božství přáno a navíc doslova samo je psáno.

Teď už ale neodolala a s vděkem dovolila, aby vynikající Jas koláč k nakousnutí splnil své potěšující poslání. 

 

Těším se na pokračování příště..