Dvě různorodé myšlenky .)

Teď si nějak víc uvědomuju, jak velký potenciál Světla, září uvnitř každého z nás.

Neuhasitelná touha po životě v podobě opravdového Bytí.

Dokud se domnívám, že vím, kdo jsem, nalézám se hodně daleko od pravdy.

V momentě, když se zbavím dalšího nepotřebného přívlastku, 

být v obalu - doposud posbíraných informací o sobě,

  přichází...Aha!:)

Je zvláštní, že se to děje většinou když jsem na dně, když začnou opouštět fyzické síly,

které drží celý aparát pohromadě.

ale vždycky je šance, a je to krok k sobě a pravému Zdroji, vždycky *)

Cítím se pak, jak ojíněná větvička stále zelené cesmíny, kterou na chvíli zahalí mráz jinovatkou,

na povrchu její listy pálí vrstva krystalků ledu,

přesto keř, s vyvinutou schopností s cílem přežít, 

vzpřímeně odolává vnějším drsným  podmínkám.

*

Paradoxně bude i pro mě záhadou, jak z toho teď vybruslím, aby ty dvě myšlenky

 spolu, alespoň částečně korespondovaly :))

aj!..už vím....)))

Život té rostlinky se stáhne ze všech odlehlých částí k hlavnímu kmeni, 

ke kořenům, stáhne se dovnitř,

aby ustál to, co ho zvenku paralyzuje,

a když extrémní podmínky pominou, může se opět občerstvený z pobytu u pramene, 

v celé své plnosti a kráse rozvinout zase o kousek víc*

Tak i mě, i každému, tím, že chvilku tahá pilku za extrémních podmínek,

je nabídnuta možnost stáhnout se do ulity nitra, ke svému Zdroji, 

 schoulit do náruče Boží, plné Světla a Lásky.

Načerpat To, co se venku "netankuje".

Je to místo, odkud vycházím znovuzrozená,

 že sám obal ze sebe není nic, 

ano, je jednou z mnoha tváří, jedním zpodobněním paprsku Světla,

Ze srdíčka děkuji, Tobě Bože za tuhle "skrýš"

a vám všem jedinečným plamínkům, že hřejete, když mě mrzne obal...