Sebepřijetí.

Inspirovalo mne semínko slunečnice odváté v zimě, z krmítka pro ptáky,

uhnízdilo se v bezpečné skulince betonového chodníku u domu.

Bez jakékoli vnější lidské pomoci, se neuvěřitelně snažilo přežít i nepříznivé podmínky,

nasadilo spoustu poupat

a dnes začalo rozkvétat.

Vodu získávalo pouze, když nějaké kapky stekly z chodníku

a jediným zdrojem výživy mu je Slunce.

Když Bůh se s takovou péčí a láskou stará o zaváté semínko,

jak bych se mohla opovažovat domnívat, že jsem méně ?

Přišlo mi, že velikost semínka, jakým jsme každý v sobě, málo kdo na Zemi chápe. Není to pýcha, namyšlenost, egoismus, Je to přijetí sebe sama se svým posláním "slunečnice". Příroda je tou nejbohatší studnicí příkladů a moudrosti, jak oddanost Bohu, a zároveň sebepřijetí, přináší radost z Bytí ze svého života. Dostat se do svého středu a žít svůj program slunečnice, nechtít se podobat růži nebo pampelišce.) Konečně i ony, mají svůj program naplnit. A pokud se vzájemně rozhodneme pomáhat, musíme nejdřív najít své kořeny, v nich stát pevně, a pak smíme počihovat přes plot. Je to můj názor.)

Jinými slovy, přijmout Boha za svého Pána. On se rozhodl Být právě, skrze mne JEDINEČNÝM. 

Já - v podobě ega, se v dualitě rozvíjí úplně samovolně, všichni přilévají a zalévají, ono sílí a sílí, až úplně utlačí pravé semínko. Když nás ovšem Bůh, každého jiným způsobem  zastaví, abychom se úplně neztratili, je to další Jeho dar na Cestě k Cíli.

Děkuji slunečnici, že měla odvahu splnit své poslání :)