Světlo a Jas...

 Pojďme se na okamžik ponořit do slov Františka Drtikola...

"Když vidíte světlo, to velké světlo, to není to pravé.

To je dvojnost.

Teprve když vidíte stejnoměrný jas, takový přísvit,

kterým je vše ozářeno, beze stínu, to je to pravé.

Poznáváte nakonec, že vy jste sami tím světlem, 

které vše osvětluje...

Vyškrábat se na vrchol ještě jde, 

ale udržet se na něm, to už je horší.

Oslní nás to a protože jsme příliš zvyklí na pocitový život,

radujeme se z toho a s touto radostí se ztotožňujeme

a tím sjíždíme do vnějšně pocitového světa

a necháme se strhnout do starých kolejí.

Když radost od nás odstoupí,

ať už jakýmkoli způsobem - buď nárazem

vnějších okolností,

nebo vzpomínkou na tu pravou krásu naprosté Čistoty, 

kterou jsme tak opravdově zažili - zmocní se nás smutek, neklid,

nová touha tam přijít.

Nastává nová tužba vyšplhat se znovu nahoru

a hledět to vydržet delší dobu.

Hledáme pak příčinu ve vnějších okolnostech, že jsme to ztratili,

namísto co jsme měli ostrým vhledem pozorovat, 

že jsme to my sami zavinili,

protože jsme to měli klidně přijmout.

Prostě jsem Tím.

Jak radost, tak smutek jsou v takovém případě stejnou překážkou."

*

Takže jaké poznání z toho plyne?

ano znovu: Teprve když vidíme stejnoměrný jas, takový přísvit,

kterým je vše ozářeno, beze stínu, to je to pravé.

Poznáváme nakonec, že my sami jsme tím světlem, 

které vše osvětluje...

*

*Láska a Jas *