Touhy odděleného já...

Proč si rádi zdobíme prostředí, ve kterém žijeme...?

proč je však krása všeho kolem, taaak pomíjivá...?

  snad, právě Přítomnost "před velikonočními svátky" ví...

"....Krása je smrt odděleného já.

Krása je záře pravého a jediného Já

ve zkušenosti vizuálního vnímání.

Krása je našemu vnímání to,

co Láska je našemu cítění.

To samé se týká Lásky,

musíme umřít jako oddělené já,

protože oddělené já je popřením

nebo zacloněním Lásky.

Oddělená já tady,

oddělený ty tam, se musí rozpustit,

aby se Láska odhalila*

Vlastně je to i opačně,

když se Láska odhalí,

ta dvě oddělená já se zhroutí.

To se stane současně.

Takže , všechno, po čem oddělené já touží je LÁSKA.

Nebo Štěstí, nebo Krása.

Krása, Láska, Štěstí je jenom jiné jméno pro zářící VĚDOMÍ.

Takže i touha umřít, není touha po smrti fyzického těla,

je to touha zbavit se zranění oddělenosti...." Rupert Spira

*

Ano, mít na paměti, že až mysl opět vyrazí na "exkurzi" 

za objektem, stavem, vztahem...

se záměrem, učinit se štastnou,

 dříve nebo později je jasné, že přijde zklamání, 

vždyť tak vyráží věky, znovu za jiným objektem...stále dokola.

A přitom stačí, připomenout své mysli,

že TO co hledá, je v "opačném" směru:)

A právě utrpení jako inteligentní upomínka, signalizuje,

že mysl hledá TO, po čem touží, na špatném místě...ojoj:)

Stačí si to jen připomenout, nic nepřikazovat, 

vždyť právě na základě "prožitku" to denně zjišťujeme :)

Mysl se pak přirozeně a ráda vrací do spočinutí ve svém Zdroji - v Srdci Vědomí*

Štastný návrat Domůůůů:)