Ukázka připravované knihy 9.kapitola
24.11.2024 16:28
Každá další kapitola byla pro Eli důležitým klubíčkem v tapiserii života.
Devátá je začátkem odvíjející pohádky v přímém přenosu***
Závistivá ježibaba, Eli a tři splněná přání :)))
Páni! Kdepak tři!
Eli by stačilo splnění přání jednoho a to zásadního.
Přání - Kéž jsou všechny Bytosti šťastny*
A protože v každé pohádce všechno dobře dopadne - tak se objevilo kouzlo, které do osudu Eli vklouzlo, právě až v kapitole deváté*
Dokud El* v prostoru a čase oddaně sloužila vládnoucí hmotě, šla víc a víc ke dnu. Zčistajasná vzpomínka na kdysi památnou větu jisté ženy - "Pokud budeš "vyšlapovat" jak chci Já - budeš se mít se mnou děvečko dobře.", cvaklo jí: Já vyšlapovala a někdo bártroval :(((
A tak po čase konečně - vědomě s Božským klidem vymanila se starým programům, uvelebila na trůn - apropo, ten trůn není z tohoto světa. Problikávajícím rádoby světýlkům umělé inteligence, co ji žene do kouta, poslala blažený úsměv.
Všude se rozprostřela pohoda*
Jak se stalo, že jednu a tu samou situaci dokázala navnímat až teď tak čitelně zřetelně ?
Džbán se naplnil - ucho se neutrhlo.
Vždyť už má za sebou tolik prozření a vždycky se našel důvod, proč sjela zpátky ze svého Patra dolů.
Bilancovat se jí nechtělo, nikam by nevedlo.
Je po všem.
Ukotvena sama v sobě měla ideální podmínky užívat si Božství, nehodnotit nesoudit. Co je, To je!*
V dáli mizely časy, kdy procházka údobím, občas až nesnesitelné bezmoci, ji vedla přes mnohé úzké cestičky komplikací, k pomyslnému Cíli.
"Proč to nešlo cestou širokou zalitou Sluncem?“, povzdychla sama pro sebe.
"Čím hlubší propady, tím vyšší vzlety." povzbuzovalo ji hejno pozemšťanů, samo si užívajíc radovánek.
" Eli* neboj, máš se na co těšit jednou v Nebi" slýchala často.
Ta slova utěšila, ale ne na dlouho.
Šla z jednoho extrému do druhého. Vteřinku klidu střídal neadekvátní stav chaosu, křiku, skřípění zubů.
Žeby patro zvané „peklo“?
Koloběh ubíjející bezmoci umoří i vola, říkala poslední roky často.
A ona? Víla, navíc ve Znamení Býka, silná bytost.
Netušíc, že při zrození ve Vědomí proběhl záměrný výmaz paměti. Výsadu, že ona dcera Božského Krále, se neměla nikdy dozvědět.
Pod-vědomě cítila, že i v omezené formě těla ji nadnáší zvláštní síla, její motto: Všechno je možné, když v TO věřím, měla v sobě v každé době*
Zato Ego chtělo často důkazy, samo všemu vládnout, hlavně mít veškerou energii Duše ve své režii.
Kam se podívala hora překážek, snaha marná, jenom drama.
Dokola o ničem, s menším či žádným úspěchem :(
Možná, aby konečně prozřela v jakém patře se ocitla, nastal pro ni čas ukrutného hladu po svobodě. Den ani noc neskýtal chvilku oddechu. Pořád opakovala: Chci Domů."
Přemýšlela, kde pořád dělá chybu?
Nikde!
Ocitla se v omylu..
„Kdo že to chtěl?!“, plakala na dně sil.
V tom období nastává v její v zemi fatální bod zlomu. Davy se strachují. Média hlásí přicházející apokalypsu.
A jen občas blikne spásná myšlenka naděje: "Dualitu střídá Jednota a proto před úsvitem největší temnota“.
Jak jednoduché mohlo být žití v permanentní Lehkosti, kdyby už tenkrát věděla o „Přestupu z trasy Ze-mě na trasu Já-jsem!
Přála si žít Lásku, šířit Lásku, Být Láskou. S Láskou, se kterou přišla na Zem, si mihotavě vzpomínala na dávné, kdysi zaváté časy...
Snad skutečně jen v agonii přijala možnost zakusit lekci transformace v kleci Země.
Teď už ví, že se nemusí hrdinně zacyklit v dualitě opakujících programů.
Zjistila, že kouzla Lásky nefungují v Zemi duality. Jsou viditelná pouze očima srdce a s tím moc v pragmatickém světě nepochodila.
Dno není k dlouhodobému pobytu, je jen místem odrazu. Tam Eli objevila: Jsem, která jsem, tvořím věci Nové a nadobro prchám odsud do Patra svého*
Záludnosti strašidelných šediváků vynořujících se z podsvětí, rádoby hodit ji do starých kolejí, kde jakýsi "normalizační" soudce diriguje, zcela ignorovala.
"Je konec kapitoly JežíBabo, ať už jsi kdokoli !!" zasmála se té představě, jak jednoduché a přitom tolik zapeklité.
Stejně jako když po šílené bouřce vysvitne Slunce objeví se Duha: )
Poznání je poklad na dně moře . Až tam zjistí: Jsem Tvůrce*
Jupí!!
Ten nápad se jí zalíbil.
Pokud si měla přiznat, zda se bojí přestupu z trasy Ze-mě na trasu Já-jsem, nebála se. Jde Domů*
Všechny svoje milované, které cestou potkala má v srdíčku.
Božství jejího Království po nikom nechce nemožné. Neexistuje odloučeni ve vzdálenosti, to jen formy nízkého patra projektují strachy.
Souznění v tónu zůstane navždy propojeno v Duchu…
Tohle s ní vesmírně rezonovalo.
Díky procitnutí se znovu vrátila do své podstaty nerozlučně propojena se všemi z Rodiny*
A co nejvíc, konečně objevila pevné spojení sama se sebou jako Zdrojem Božství*
Šelest myšlenek ji připomněl trefná slova Jaroslava Duška
Fakt, že Ego v dualitě Duši pokoj nedá. Je prý jak motorové letadlo a Duše plachťák.
Plachtící letadlo skrze motorové stoupá do oblak, zažívá různé artistické akrobacie.
Když se proletí, končí.
Na další výzvu EGO motoráka: „ Ještě trochu plachťáku..!!“ Duše nereaguje :)))
Nenasytnému Egu nestačí nikdy nic. Přes různé programy vytahuje Duši z Jednoty – prý „do nebe“ kde nabízí rádoby klenoty pomíjivé hodnoty.
Copak Duše potřebuje vzlety? Ona Je! Je vším a ví to.
A snad díky pomýlenému vystoupení z Jednoty si výsadu „Být znovu Doma v Božství“ - mnohem více užívá.
V tom se Eli vybavil famózní nadpozemský zážitek, který ji nedávno v Duši mocně potěšil. Po jednom dalším odeznění Simončina krutého propadu, tentokrát nastal jakýsi "vzlet " z ničeho.
Doslova sváteční stav beztíže. To mohly být jen Vánoce***
Takové, jaké od Věky Věků milovala, ona Vánoce bytostně zbožňovala :)))
Nevěřila, že někdo ten čas chtěl mít už za sebou –
„Proč??“
Jí samotné, přicházející Advent a čas kouzelných Vánoc, zprostředkoval na chvíli návrat Světla k ní na zem.
Rolničky slyšela i když sáně s koňmi nikde.. Ač tenkrát nerozbalovala dárky, nerozplývala se nad cukrovím, nesledovala zachumlaná v hřejivé dece kouzelné pohádky, netančila u stromečku… měla ty nejsvátečnější Vánoce – Zrození radostné vděčnosti s poznáním, že Je*
A bylo to tak mocné.
Díky tomu prožitku objevila jak sváteční vzácné chvíle má zakódované v sobě, jak hluboký otisk zanechaly a je jen na ní samotné, co s tím udělá.
Jejda – cože??!
Napadlo ji - vždyť to je Ono, to jsou Vánoce a všechno navíc je cesta do nižšího patra.
Vybavila si, s jakým otazníkem naslouchala kamarádkám, když s obrovskou úlevou sdílely, že poprvé se nebudou obdarovávat dárky v rodině, jak se jim prý ulevilo. Že poprvé nebudou péct cukroví, že poprvé nebudou navštěvovat všechny své blízké i vzdálené přátele – s podmínkou kdy jindy, když ne ani o Vánocích.
No proč asi tohle všechno rušení vánočních zvyků nabalujících se jak sněhová koule?
Zřejmě probouzející touha po Božském klidu, z něhož povstává něco Nového a přitom tolik známého, opravdového....
Záleží pak, zda se čerstvě nabytý prostor nezavěje další tradice .)
Vždyť právě čas Zimního Slunovratu je fantastickým prostorem návratu ke Světlu..
V zimě, v hluboké tmě příroda utichá a dává šanci duchovnímu zraku prožít Bytí v naprostém Klidu STVOŘENÍ**.
Proces zrání je nejen výsada Tiché noci Štědrého večera, ve které vrcholí.
To samo Božství se opětovně dotýká planety Země, ukazuje lidem, co všechno je možné, když uvěří, že znovu přichozí Světlo zvěstuje Radost naděje přes zašifrované vzkazy už po dva tisíce let.
A to každý rok s větším a větším PŘESAHEM***
Pro někoho se děje v jiném období, pro El to bylo právě teď.
Úplně se tetelila v posvátné vizi fantastického záblesku.
Ano fyzickým prožitkům dá punc otisk z Věčnosti Bytí, kde už všechno dávno Je*.
Podobně pak jako v alegorickém příběhu Duše v Těle, coby motorovém letadle - jen roztáhnout pomyslná křídla vysoko široko, snad všemi směry posunout v Uvědomění krásný ZÁŽITEK a šířit na základě vzletu symbolicky přes klávesnici Ctrl+Shift* právě teď ke každému, kdo je na Vlně…....
S vizí zázračného času Očekávání požehnaného Zrození v Sobě* - už Vím: Já Jsem*
To jsou Vánoce****
Pokračování příště…