Ukázka připravované knihy... do třetice :)
06.07.2023 13:50
Slunce pomyslně ukončilo další putovní trasu, s lehkým úklonem zmizelo za obzor. Jasný důkaz duality, střídání dne a noci, světla tmy, symbolizující cestu k sobě.
Ještě pár vteřin a živé vysílání začíná...
„S dovolením Eli, mohu se pustit do nášeho rozhovoru klasickou otázkou? Jak se zrodil nápad psát knihu?"
El* podobné debaty pro mediální sítě odmítala.
Sympatický moderátor Tomáš byl jiný, zřejmě svou trpělivostí to nevzdat, získal šanci.
„Psaní knihy bylo vždycky mým snem. Sedět u klávesnice, po levici voní káva, ve výhledu moře šumí, prsty si doslova hrají s výzvou zaznamenat gejzír vhledů… (smích).
Vážně, od mala jsem zapisovatelka, to mě baví.
Navíc když mám problém, snažím se z něho automaticky vypsat. Jiní sportují, já dobíjím síly psaním a ono mi překvapivě pomáhá.“
Tom souhlasně pokyvoval, přál si však slyšet víc: „Chceš říci, že tedy žádný záblesk, znamení na nebi…?“ :)
„Záblesk respektive zázrak nastal, když jsem psát začala. Už delší dobu předtím mě přátelé vybízeli, ať svůj příběh sdílím. Mohu prý povzbudit další rodiny s údělem dlouhodobé péče o postižené dítě.
Ovšem hlásat historky o nekonečném výčtu problémů, to rodiče s podobným osudem rozhodně číst nepotřebují. Mají svých starostí i radostí dost.
A ti, co se s touto zkušeností zatím nepotkali jdou zcela jiným směrem. Takže tenhle důvod to nebyl.“
„No přesto knihu píšeš.“
„To ano. Já vlastně mohla začít publikovat, až když jsem v duchu cítila, že něco významného je jinak, že cosi zásadního se blíží...
Změna nastavení programu vnímání..?
Transformace Vědomí..?
Věk Vodnáře..?
Čas Ducha svatého...?
Dá se to pojmenovat mnoha způsoby, vystihuje však jen málo z toho.
Podstatné pro mě je, co se stalo, kam se vše posunulo a dohromady vyústilo v postupné odkrývání doposud zahalené podstaty Bytí*
Něco jako v knize Alchymista o hledání pokladu, který ve finále má každý z nás na dosah ruky, aniž si to ve většině případů uvědomuje*
Z počátku nestačilo si to jen myslet. Žila jsem tím napříč zcela nulovým známkám zlepšeného stavu.
Ba naopak. Ustát to, bylo nejtěžší!
Obzvlášť kruté psychické záchvaty, kdy se dcera v ataku začala chovat naprosto nekontrolovaně, z našeho radostného miloučkého benjamínka rázem cizí až agresivní bytost.
Ještě teď mě jímá hrůza při vzpomínce rozjíždějícího nepatrného splínu, kdy ona coby ještě autista, v okamžiku "záblesku" vypla i poslední alternativní spojení s lidskou rasou.
Komunikace nulová, stavy bezmoci, na které nefungovalo doslova nic. O léčbě farmakologických přípravků nemluvě, ty v tomto stavu naprosto selhaly.
Ve zlomovém období bylo silně přitvrzeno. Dokonce až tak, že jsem se začala ke svému okolí chovat lehce podivínky i já. V té době mě opravdu unavovalo neustále všem vysvětlovat, omlouvat se, proč odmítám lákavá pozvání k setkání. odůvodňovat, že dcera nutně potřebuje mou maximální permanentní pozornost.
Vlastně i já měla koncentrovat Vědomí na Vyšší úroveň, do jaké vstoupit lze pouze v Lehkosti Bytí, bez zátěže.. a přitom s v í t i t ***
Nevycmrndat olej, asi tak!
Slovy se to nedá popsat.
Tma tmoucí jako před každým Úsvitem*
Po celé roky péče o dceru jsem si mnoho svých zájmů a setkání přebukovala na pozdější čas, až až…
Až pochopím, co pochopit mám :)
Vzpomínám, jakým způsobem jsem odmítla jednu svou kamarádku po telefonu, kdy sebe slyším: „Nezlob se Mishel, opravdu na kafe teď nemohu, ale jen co konečně tady ve 3D " zruším poslední negativní dohody", kafíčko dáme.“ Správně tušíte, na opačném konci nastala významná odmlka, to když kamarádka dlouze polkla, v duchu zřejmě pronesla: „Eli* je jasná, tady pomůže jen cvokař : )“
„To je docela na pováženou! Takže naplnění jakési vlastní vize??? Pokračuj Eli*, prosím.“
„Vybavuje se mi,,, krátce po narození Simonky, jsme s mužem zcela náhodně viděli televizní film. Příběh o těžce postiženém chlapečkovi. Rodiče s ním dělali všechno možné. Rehabilitovali, alternativně komunikovali, navštěvovali léčitele, modlili za uzdravení…
Ve finále, zázrak!!
Chlapeček naprosto v pořádku.
Happy end -- všichni tři se na hřišti v parku vesele baví, kopou s míčem, jsou šťastni. Kolem prochází paní, na vozíku ochrnutého kloučka.
Oni ji pozdraví, se soucitnou láskou se usmějí na dítě a pokračují ve hře. Oni už ví....
Dvojice se vzdaluje, maminka tlačící vozík smutně ke svému synkovi pronese: „Život je těžký boj. Ne každý má štěstí narodit se zdravým, jako ten chlapec co může bezstarostně žít a běhat“
My s manželem brečeli jak želvy :(*
Nevím jestli víc radostí z naděje, nebo bezmocí z reality. V té době naše Simi opravdu jakoby to štěstí neměla. Přesto jsme tenkrát vyslali obrovsky upřímnou prosbu a současně i slib, že budeme dělat všechno pro TO, aby ten "Zázrak" byl i náš.
„A tak se vám to splnilo !?“
„Velké DÍKY za To! Ano, nejenže splnilo, díky Všeobjímající LÁSCE jsme duchovně obdrželi mnohem víc.“
V prvních letech dcery mě atakovaly tvrdě na tělo pochybovačné dotazy známých. Třeba, zda věřím, že by se Simonka mohla někdy uzdravit? Jako, že úplně?!!
A že i přes moje modlitby a víru v milujícího Boha se narodila handicapovaná.
No, co dodat..?
Snad jen - Každá zrozená bytost má své jedinečné poslání a ve správný čas ho naplní*
K tomu se mi vybavuje nezapomenutelný dávný prožitek.
Cvičím se Simi Vojtovu metodu, ostatně jako každý den několikrát. V to dopoledne z rádia zaslechnu přenos nedělní Bohoslužby z kostela o uzdravení.
Zbystřím!
Ten moment se stal pro mne mezním*
Kněz četl z Knihy Knih příběh o uzdravení slepého chlapce. Jaké prý rozhořčení nastalo mezi sousedy! Okamžitě sesypali na Ježíše mraky dotazů tipu: „Jak se to stalo, kdo jako víc zhřešil? Jestli chlapec sám nebo jeho rodiče. Zřejmě jejich vlastní "bezúhonnost" je vedla k analýze uvažování, jak hrozné provinění musel někdo provést, když to dítě bylo od narození slepé!! “
Mnozí vědí, jakým způsobem Ježíš reagoval:
"Klid hoši! Nezhřešil ani chlapec ani jeho rodiče, ale tyto věci se dějí, aby se měla kde naplnit Boží Láska v podobě zjevených skutků a zázraků. Tolik vzdálená lidské zlobě a závisti. “
Potřel chlapci oči blátem a on začal viděl…
Tak To je Láska!!
Hluboce mě to zasáhlo*
Ale zda jsem v té době dokázala zcela uvěřit v plné uzdravení naší dcery, těžko říct...
Bylo tolik kombinovaných komplikací, že jsem spíš natvrdo jela rehabilitaci, důsledně praktikovala rady odborných lékařů, objevovala pomoc léčitelů a k tomu prosila Boha o mocnou duchovní podporu.
Ne snadno se přehlédne genetické postižení, ač první v řadě. Žádná stopa z rodiny, žádné pádné důvody. Tedy neznámo vzniklé.
Paradoxně mě v těhotenství (coby v té době označenou za postarší, apropo dvaceti osmiletou maminku již dvou zdravých dětí) stoprocentně ubezpečovali, právě ti odborní lékaři, a to na základě opětovného odběru krve s ideálním výsledkem hladiny AFP, že mohu očekávat naprosto zdravé miminko.“
O to více si uvědomuji, jak žádný lékařský verdikt není jistý. Když první nebyl, nemusí být ani druhý – o případné trvalé bezmoci.“
Navíc jsem se nedávno dozvěděla, že toto vzácné postižení jakým prošla dcera, ani teď po tolika letech genetika neodhalí.
To ví jen Boží Prozřetelnost, co má se stát, se stane.
Anděl se dobrovolně narodí do rodiny s posláním přinést Požehnání v podobě PROBUZENÍ – když zúčastnění dovolí, tož pochopí! :)
„ Eli*, prozradíš čtenářům nějaké své tajemství, jak je možné toto vůbec přijmout, jak se otevřít obrovské důvěře a ustát to ve společnosti ovládané zcela jiným programem?“
Ano společnost je nastavena na mega výkon s rádoby oslnivou nepomíjející krásou. Myslím, že každý tím ne jednou prošel, i já :)
Pak tohle vybočení do pomyslné dokonalosti moc nezapadá..
Přesto se stane!
Současně musím podotknout, že při tom všem jsme jako rodina měli velké štěstí. Když se karty rozdávaly, padla i Esa v podobě setkání se vzácnými lidmi, kteří coby Andělé pomáhají nezištně na cestě, a to ať finančně, duchovně, morálně podporují. Aniž tuší, doslova tlačí káru svým způsobem jakoby s námi. Pak je to Vesmírná Esence opravdové Lásky na Zemi, která se nedá přehlédnout. Duchovní Evoluce lidstva v přímém přenosu.. A za to celou svou bytostí děkuji.
Věřím, že jsme si do hmotného světa, tak jak ho známe, přišli prožít hodně protikladů, ale občas jsem si říkala, jestli jsem to své přání s prožitky nepřehnala :))
Opravdu jsem mnohokrát překvapena, co se před očima děje, a to doslova!
Například můj zážitek s „devatero viděním“ jak mu říkám, je toho důkazem.
Stalo se to v té zlomové době, měla jsem příjemný hovor s maminkou a jak tak povídáme po telefonu, dokončuji oběd, najednou mě prudce ovanulo cosi, a hned nato se řetězovitě začalo rozdvojovat vidění. Vědomí bylo naštěstí stále přítomno, takže po paměti jsem pro jistotu povypínala vařiče.
Překvapil mě stoický klid, žádná panika, pouze zodpovědnost, ať po mě nezůstane „potopa“ tedy spíš zapnutý hořák, případně následný požár. Vidění se stalo obrazovkou, kde se předměty abstraktně proměňují, scifi úkaz mě doposud neznámý.
Proč jsem si lehla na zem, zavřela oči, nevím, byl to spontánní úkon.
Díky Bohu, všechno se během asi pěti minut ukotvilo zpět do svého středu bez známek poškození, jak očí tak třeba i mozku.
Vím, že zásadní byla udělená rada od maminky: „ Svěcená voda Milénia.“
Opřela jsem se o Víru orientovanou pozitivním směrem :)
Myslím, že ale slova na to nestačí…
Sice moudrá Encyklopedie pro nadpřirozené jevy má své vysvětlení.
Já za sebe tajemství ukládám k srdci, a pro čtenáře mezi řádky knihy do svých oblíbených: tečka tečka tečka…" :)
Usmála se. Jak situace s postupem času a s odstupem úhlu pohledu, se jeví zcela jinak.
V duchu se jí promítla nedávno sdílená úvaha k Duchu svatému, On je TEN, kdo vše oživuje a přivádí k dokonalosti, spojuje v Jednotu a Ve Věku Vodnáře připomíná více než kdy jindy, že " Vše napomáhá k dobrému, tomu, kdo miluje a věří v Lásku."
Zářný příklad z praxe: jednou foukáním plamínek svíčky zhasneme a jindy tím samým foukáním do dřevěných uhlíků v krbu plamen rozhoří.
Nebo když se spálíme o horkou plotnu, bolístku si foukáním ochlazujeme, naopak v zimě zmrzlé ruce foukáním do dlaní zahřejeme.
S jakým záměrem cokoli vědomě děláme, to se realizuje, a jen proto, že v to hluboce věříme, postupně tím objevujeme sílu záměru.
Mnoho přátel se Eli* ozývá, souzní s ní v tom, jak i jim „psaní“ mění život. Ocitají se v jiné dimenzi, v takové, o jaké sní. Není to paranoia. Snad možná pro toho, kdo tuto praxi nezažil a zatím ji zpochybňuje…
Záměrem psaní není vytvářet fantastické snové scény. Neboť ty se v mnohem úchvatnějším stavu nachází mimo to, co lze vůbec napsat. Úmyslem je odstranění překážek stojících v cestě uvědomění si přítomnosti právě toho nejlepšího co JE, souznění všeho se vším je naším přirozeným dědictvím.
Dávná vzpomínka své prapodstaty láká probuzené Duše k návratu k sobě.
Kdyby před tím nebylo prožito jisté svízelné bezmocné období zapomnění v těle, zřejmě by se žádné velké nadšení z fantastického „Domů“ nekonalo.
Pokud je pravda, že vměstnaním Boží Jiskry* do zrozené bytosti nastalo nutné odpojení od Zdroje, a to z původních pomyslných dvanácti proudů spojení pouze na dvě, pak tedy, že tohle vše zvládáme s omezenou aktivovací šroubovic je fantastické!
I přes všechny zátarasy vidíme, že se dějí zázraky jež začínají za zraky*
Tak přesně tohle si i Eli* uvědomuje..
Na základě dlouhé Cesty s jasným cílením nalezení sebe, s uvědoměním, že je součástí Zdroje a její život řídí Vyšší Moudrost, doputovala k nádhernému místu odkud smí sdílet NADĚJI v jakou věří***
Odměnou pro ni je Klid v Duši a jako bonus zpětná kreativní radost souznící s těmi, kdo hledí a jdou podobným směrem…