Zklidnění v čase podzimním...

Dozrát do stavu, že považuji zklidnění jako jednu z nejdůležitějších činností v celém životě, je u mě dost změna.) Bytostně jsem vnímána jako víla činu:)) Nyní však pociťuji zklidnění jako naplnění poslání Duše, být v proudu s Bytím. Nevybičovávat se k výkonnostním extrémům, co vyžaduje společnost, za co na oko tleská, ale jít za Vnitřním hlasem, hovoří pouze tehdy, když se ztiším...Samozřejmě, že to obrátí pozemskou realitu naruby. Ta neustále nutí pořád "něco" vytvářet, s jasnými pokyny: musíš toto, ještě tamto, a kdyby ti to jako nestačilo, když na pokraji svých sil dokončíš veledílo, tu teprve velí vyhrnout rukávy a pobízí k ještě větším mega výkonům, ještě tady se musíš vylepšit, atd :) Nedovolí spočívat v klidu. Místo toho, abychom řekli: A dooost, stačilo!" sekundujeme jako smyslu zbavení, dokud nás "Něco" nezastaví, neosvítí, dokud nám není Světlem "p o m o ž e n o" procitnout ze sna iluze tmy. Ovšem KLID v pravém slova smyslu není apatická nečinnost, naopak je to deviza - prožitek Být sám Sebou.  Jasně, že hbitě přiskočí profi trenažéři s názory typů: Ááá´další pokus o nový "duchovní"směr, hahaha, těch už bylo,))).... Nenene!!!  právě díky mnohým pokusům prožitým, došlo k dozrání až sem, proto vize: už se nenechat zviklat okolím, že to bylo doposud špatně, že teď teprve naberem správný směr, který k naší smůle časem zase zklame...nene!! Jde o to, na základě svých vlastních prožitku dospět do klidu, stejně jako si v přírodě vše dozrává do svých specifických tvarů, někdy víc sladkých plodů díky hřejivým paprskům, často i přes nepřízeň počasí, je stále samo sebou - šťavnaté, vybarvené, voňavé .) Naše pestrobarevné zklidnění přichází jako důsledek dozrávání... A za to poznání ze srdíčka Děkuji:)